Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#1 - Kdy se to pokazilo?

#1 PUSTI SI SVOJU OBĽÚBENÚ PESNIČKU A NAPÍŠ KRÁTKY PRÍBEH INŠPIROVANÝ JEJ PRVOU SLOHOU.

Right from the start

You were a thief, you stole my heart

And I your willing victim

I let you see the parts of me, that weren't all that pretty

And with every touch you fixed them

Now you've been talking in your sleep oh oh

Things you never say to me oh oh

Tell me that you've had enough

Of our love, our love

Nikdy jsem nepochopil, proč a kdy k tomu došlo. Kdy jsme dospěli do té fáze, že se to všechno pokazilo a tys… Byla to má vina? Měl jsem se více snažit? Ale jak bych mohl znásobit sám sebe? Oddal jsem se ti beze zbytku, udělal jsem vše, co jsem ti na očích viděl. Kdybys o to požádal, přinesl bych ti oceán po lžičkách. Možná to byl ten hlavní problém? Miloval jsem tě až příliš? Proto k tomu došlo? Nebo to stále nebylo dost?

Vzpomínám na naši první schůzku. Bylo to na podzim, listí stromů se zbarvovalo myriádami barev, zlatá se snoubila s rudou a odrážela se v tvých dokonalých očích. V té chvíli, kdy jsem se do nich poprvé podíval, už pro mě nebylo cesty zpět. Naprosto jsem se v té barvě ztratil, byla jako nebe po letní bouřce, dokonale šedá, se třpytícími se jiskřičkami. Od první chvíle ses přikradl jako zloděj, tiše a po špičkách jsi mi ukradl srdce, sevřel jej ve svých dlaních a uvěznil ho v nich železným stiskem napořád.

Navždy, víš? Ta skutečnost je neměnná, bude platit až do chvíle, kdy bude svět světem. Nic, co se stane, to nemůže ovlivnit. Je to ta chyba, která zapříčinila dnešní noc? Začala ti být nepříjemná má nedokonalost? Nikdy jsem netvrdil, že jsem perfektní, upozorňoval jsem tě na to. Mávl jsi rukou, bylo ti to jedno, svými růžovými brýlemi jsi je přehlížel nebo ses snažil mě jemnými náznaky mírně zformovat. Tvrdils, že ti to vyhovuje, že ti to přijde roztomilé. Ale nic netrvá věčně, že?

Růžová skla spadla na zem, roztříštila se na tisíc zubatých úlomků a jejich ostré hrany se do mě prudce zapichovaly pokaždé, když ses na mě zamračil, když jsi byl s něčím nespokojený. Víš, moc to bolelo. Pokaždé, když jsi utrousil nějakou uštěpačnou poznámku, zabodla se do mě jako rozžhavený nůž, jenž se ve mně sadisticky kroutil a zanechával mé nitro bolestně roztrhané, mou duši rozerval na cáry.

Přesto pokaždé, když ses na mě znovu usmál, cítil jsem, jak se všechny rány zacelují, hejno motýlů v mém břiše se rozlétalo do všech stran a svým třepotáním skládalo mé kousky opět do jednoho celku.

Každý tvůj dotek ve mně vyvolal bolestivé mravenčení, rozlézající se v mém těle až do konečků prstů, palčivě chladilo, avšak zároveň léčilo. Zdá se ti to nemožné, vnímat tupou a všudypřítomnou bolest a zároveň naprosto dokonalou úlevu od toho všeho? Nikdy jsi to necítil? Já pokaždé. A stačilo tak málo, jen pro tvůj úsměv bych rozkrájel nebe a složil ti z něj náhrdelník plný citů, jež se nedají slovy popsat.

Možná jsem toho chtěl příliš. Chtěl jsem tě mít pro sebe tak, jako jsem se já bezezbytku vzdal všeho jen proto, abys mě měl celého. Prahl jsem po tvých slovech nekonečné lásky, po bezbřehé oddanosti, po slastných dotecích. Chtěl jsem tě celého, bez výjimek, bez kompromisů.

Prvních pár let ti to nevadilo, užíval sis to. Co se pak pokazilo? Potkal jsi někoho, komu jsi ve svých snech vyznával slova lásky tak, jak mně jsi je nikdy neřekl? Mluvíš ze spaní, víš? Ne vždy, ale pokud se ti zdá něco emotivního, občas se střípky dostanou skrze závoj snové mlhy a já mám možnost je uslyšet.

Nikdy jsem si nepřál nic víc, než aby se k mým uším nezanesla ta slova, jež jsi mumlal dnes v noci. Ta mě zabila. Zabila to, co bylo v nás.

Vzal jsi mé srdce, od prvního dne držící stále ve svých dlaních, hodil jsi ho do prachu na cestě a mocným dupnutím jsi jej rozšlapal. Nic už nebude jako dřív. Už nikdy se nebudu moci dívat do tvých jiskřících očí, které žhnuly láskou pokaždé, když se na mě podívaly.

Měl jsem si uvědomit dříve, že už tam ty zářící hvězdy nejsou, ale tonoucí se stébla chytá. Mé stéblo se utrhlo, uvrhlo mě do hlubin nejčernějšího zoufalství, vyrvalo mé srdce a nechalo ho tobě na pospas. Už nikdy jej nechci zpět. Nejde to. Dal jsem jej tobě, na naší první schůzce, myslíce si, že u tebe bude v bezpečí. Znal jsem rizika, nebral jsem je na zřetel. Moje chyba, nic ti nevyčítám. Miluji tě příliš moc, než abych mohl mít proti tobě nebo tvým činům nějaké námitky.

Miluji tě tak, že radši odejdu, než abych ti bránil ve štěstí. Vracím ti tvé srdce, však nabádám tě, buď opatrný v tom, komu jej svěříš do dlaní.

Ahoj.
Přihlásila jsem se do třicetidenní výzvy, tak upřímně doufám, že moje výtvory budou za něco stát a budou mít hlavu a patu. :D A taky, že to budu stíhat. :D
Tak mi držte palce.
A zajímá mě váš názor, napište mi do komentáře, co si o tom myslíte. :)

Womi