Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#9 - Nemoc

#9 PRÍBEH AKEJKOĽVEK FOTKY Z TVOJEJ GALÉRIE

„Sakra, nikam nemůžu, jsem nemocný." Popotáhl a podpořil svá slova mohutným kýchnutím. Poslepu se snažil nahmatat krabici s papírovými kapesníčky.

„Je ti špatně?" zhrozil jsem se a poklekl k němu, pokládaje mu dlaň na horké čelo. „Do háje," zasténal jsem. „Máš horečku. Zůstaň ležet. Postarám se o tebe. Uvařím ti čaj a najdu nějaké lektvary, co tě postaví na nohy. Zavolám někoho, aby tě přišel -"

„Uklidni se," zabrblal unaveně. „Zavolej Severuse. Bude vědět, jaké lektvary namíchat. A ty běž, ať nepřijdeš pozdě." Vydrápal se na loket, očividně se třásl námahou a mně se sevřelo srdce. „Jen mě tam omluv. Vážně nejsem schopný -"

„Nemyslíš si, že tě tady nechám, že ne?" Zamračil jsem se a přistrčil mu kapesníčky k rukám. „Jdu ti uvařit čaj. Letaxem se spojím se Snapeem, i když si myslím, že madame Pomfreyová by byla lepší volba. Možná zavolám oběma. A Hermioně a Blaise pošlu sovu s omluvou."

„Budou se strašně zlobit," podotkl a vysmrkal se. Ten zvuk přilákal Montyho, našeho bílého kocourka, jenž se přišel podívat, co se s jeho páníčkem děje. Skočil k němu na postel a uvelebil se mu na boku. Drahý mu pomalým pohybem zabořil prsty do hebké srsti a zvlnil tvář do mírného úsměvu.

„Hele, je to jenom obyčejný večírek. Žádné narozeniny. To pochopí." V mysli jsem si nebyl tak jist, Hermiona od doby, kdy začala chodit s Blaise, získala poněkud ostřejší smysl pro konverzaci, ale doufal jsem, že to zkrátka pochopí. Pohladil jsem svého přítele po čele, vtiskaje mu na něj starostlivý polibek a došel jsem zařídit potřebné.

„Tady, zlato." Usmál jsem se a položil tác s čajem na kraj postele. „Severus a Poppy tu budou za chvíli. Do té doby máš jen ležet, pít čaj a nechat se mnou otravovat." Zazubil jsem se a otřel mu zpocené čelo vlhkým studeným ručníkem, který jsem přinesl spolu s čajem.

„Ty mě neotravuješ." Usmál se a zakašlal. Vyčerpaně zavřel oči. Bylo mi ho nesmírně líto. Celou tvář měl nepřirozeně rudou, sytě kontrastovala s jeho platinovými vlasy. Jeho oči, vždy tak zářící svou stříbrnou barvou, protkanou lesklými hvězdičkami, byly matné a temné. Ležel schoulený na boku, posadil jsem se za jeho záda a konejšivě jej hladil po rozcuchaných vlasech.

„Víš, že se tam měli objevit Ron s Theodorem?" zamumlal jsem, abych odvedl jeho pozornost od nemoci.

„Neříkej, že by se konečně rozhodli svůj vztah přestat tajit?" uchechtl se, což se neobešlo bez dalšího zakuckání. Natáhl se pro čaj, opatrně z něj usrkl, než se přesvědčil, že je jeho teplota akorát na pití. „Bylo na čase, už jsme rok po škole a táhnou to spolu déle, než my dva."

„To je pravda," souhlasil jsem s pokýváním hlavy a začal hladit jeho napjatá ramena poté, co jsem mu přikrývku přitáhnul blíže k tělu. „Hodně mě to překvapilo, když mi o tom Ron tenkrát řekl. V té chvíli jsem se poprvé odvážil doufat, že bychom my dva mohli někdy být spolu," přiznal jsem tiše a usmál se nad vzpomínkou, kterak se mi Ron, rudý jako rajče, svěřoval se svými city k Theodoru Nottovi.

„Ale stejně ti trvalo další rok, než ses odhodlal mě pozvat na rande," popíchl mě a natáhl se pro další kapesník. Už se kolem něj začínala tvořit slušná hromádka.

„A ty se mi divíš?" Zavrtěl jsem hlavou. „Byl jsi na mě hnusný, trvalo ti skoro šest let, než ses na mě konečně usmál, místo toho věčného mračení a urážení."

„Já vím," vydechl s jasně patrným smutkem. „Byl jsem idiot. Tvé odmítnutí v prvním ročníku, to, že sis vybral zrzka, místo mě... bolelo. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem ti odpustil, že jsi zranil moji pýchu." Zamyšleně pohladil Montyho po kožíšku. „A pak jsem si ještě musel uvědomit, že už k tobě necítím nenávist, ale náklonnost. Uznávám, že to byl běh na dlouhou trať, ale tys mi to taky moc neulehčoval," dodal s jemnou výčitkou v hlase.

„No, tak přece jsem ti nemohl na chodbě vyznávat lásku a zároveň odklánět kletby. Mám jen jednu pusu," řekl jsem sarkastickým tónem a znovu mu otřel čelo.

„Mohlo by to vypadat zajímavě," zasněně zapředl a rozesmál se, načež zabořil hlavu do polštáře a snažil se utlumit trhané pohyby hrudníku, rozechvělé z dalšího návalu kašle.

„Už jsou tady," upozornil jsem ho, neboť jsem z obývacího pokoje zaslechl šramot a hučení krbu. Zhluboka jsem se nadechl, na tváři jsem vyloudil pokorný výraz a v duchu se ušklíbl. Připravoval jsem se na posměšky jeho kmotra, kterými mě jistojistě opět bude zahrnovat během toho, co s madame Pomfreyovou budou mého přítele léčit. „Jdu je přivítat," oznámil jsem mu a vydal se ze dveří.

Ahoj.

Dnes bylo nejtěžší vybrat nějakou konkrétní fotku, protože mám mobil i počítač zacpaný všelijakými obrázky Drarry, IF a podobně, tak... Snad se líbilo.

Těším se zase zítra.

Womi