Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#22 - Ztracený prsten

#22 PRÍBEH PREDMETU Z TVOJEJ IZBY.

„Já ji přetrhnu,“ hudrovala naštvaně Hermiona. „Blaise, tak udělej něco!“

„Co se stalo?“ zeptal se a přivinul k sobě pětiletou Rose, jež se mu plačící vrhla do náruče při matčiným výstupu.

„Já nechtěla,“ vzlykala otci do hrudi a my jsme se po sobě s Dracem nechápavě podívali.

„Zlato?“ Blaise se zadival na svou manželku s mírnou obavou.

Docela jsem ho chápal. Naštvaná čarodějka není někdo, koho byste podceňovali dvakrát. A naštvaná Hermiona? Radši si pochovat třaskavého škvorejše. Začínal jsem uvažovat, že se pomalu a nenápadně odplížíme zpět domů, ačkoliv to byla sotva půlhodina, co jsme dorazili. Draco vedle mě nasucho polkl a vypadalo to, že má stejný nápad. Nedivil jsem se. Velmi často se zdálo, že jsou naše mysli propojené. Jak taky ne, když mi byl můj manžel dokonalou druhou polovinou.

„Zase se mi hrabala ve věcech!“ vyprskla Hermiona a naštvaně na ni ukázala prstem. „Ví, že to nesmí dělat a že to poznám, ale stejně mě neposlechla.“ Moc jsem tomu nerozuměl. Copak by mohla Rose už teď nosit matčiny boty a kabelky?

„Rose?“ Blaise zvedl hlas a Rose se přikrčila, nepřestávajíc plakat. „Co jsi provedla?“

„Ztratila jsem prstýnek,“ zakvílela a já se zamračil. Nerozuměl jsem tomu. Copak se nedá koupit nový? Draco naopak měl ve tváři lehce nesouhlasný výraz, ale on byl více materiálně založený, než já.

„Jaký prstýnek?“ Blaise ji maličko odtáhl od sebe, ale nepouštěl ji ze svých paží. Rose stále vzlykala, neschopna nic říct a slzy se jí jako hrachy koulely po tvářičkách.

„Ten po matce,“ vyštěkla Hermiona a rozplakala se. Tak to už vypadalo děsivě. Nevěděl jsem, co mám dělat a evidentně jsem nebyl jediný. Blaise měl nerozhodný obličej, váhal, jestli má jít utěšovat Hermionu, vynadat Rose nebo utěšovat obě dvě. Nakonec to po několika vteřinách rozsekl Draco. Vstal a přistoupil k plačící ženě.

„Co to bylo za prsten?“ zeptal se a objal ji okolo ramen.

„Z bílého zlata. S briliantama. Taková placička na úzkém kroužku. Ale nejde o materiál,“ fňukla mu do ramene. „I kdyby byl plastový! Dědí se u nás v rodině už několik generací, vždy se předává dceři nebo snaše. Je pro mě důležitý,“ dodala a já už pochopil, proč tolik vyváděla.

„Zkusila jsi accio a hledací kouzlo?“ zeptal se a Hermiona rázně přikývla.

„Jistě. Ale je začarovaný, aby na něj kouzla nepůsobila.“ Pomalu přestávala plakat a otírala si mokré tváře.

„Dobře, zkusíme ho najít, ano?“ navrhl Draco s povzbuzujícím úsměvem.

„Ale jak?“ vzlykla.

„To nech na mně.“ Mrkl na ni a obrátil se k Rose, která už neplakala, ale hlasitě pofňukávala.

„Rose, zlatíčko, půjdeš mi pomoct?“ zeptal se a natáhl jejím směrem ruku. „Zkusíme najít maminčin prstýnek, ano?“ Sevřelo se mi srdce nad tím, jakou něhu dokázal dát najevo vůči dítěti. Znovu mě přepadl smutek, neboť s naší adopcí byly stále nějaké problémy.

„Dobře,“ zamumlala, opatrně slezla z otce a nejistě se vydala k Dracovi a chytla se jej za ruku.

„Tak, pojď mi ukázat, kde si maminka ten prstýnek schovává, ano?“ Draco následoval holčičku a my jsme pomalu šli za ním a zastavili se v širokých dveřích ložnice. Rose došla ke komodě, jež byla jediným nábytkem v místnosti, kromě široké postele s nočními stolky po stranách. Vysunula první šuplík, natáhla se na špičky a vyndala ven malou zdobenou krabičku, kterou mlčky podala Dracovi.

„Děkuju.“ Usmál se a pohladil ji po vlasech. „Řekneš mi, jak sis s tím hrála?“

„Otevřela jsem krabičku a upadla mi. Všechno jsem vrátila zpátky. Nevšimla jsem si, že něco chybí,“ řekla a začala znovu natahovat.

„To je v pořádku, zlatíčko,“ ujistil jí Draco.

Hermiona vedle mě odfrkla a Blaise jí konejšivě objal okolo pasu.

„Tady ti to upadlo?“ otázal se můj manžel a Rose přikývla. Další slzička jí stekla po líci a on ji láskyplně setřel. Pak vytáhl z kapsy hůlku. „Wingardium leviosa.“ Švihnutí a mávnutí hůlky proťalo vzduch a komoda se zvedla z podlahy.

„Jeee, tady je!“ vypískla nadšeně a rychle sebrala prsten, aby ho předala zaražené Hermioně.

Draco vrátil komodu na místo a s mírně vyklenutým obočím došel k ženě, která se šeptem omlouvala své dceři. „Příště se napřed zkus zeptat,“ poradil jí a já zaznamenal, jak zrudla. „A teď, pokud by vám to nevadilo, bych si konečně rád dal to slibované kafe.“

Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že ta výzva v mém podání jde nějak z kopce. :D