Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#13 - Stonožka s vodítkem

#13 NAPÍŠ SCÉNU Z BUDÚCNOSTI (VIDINU BUDÚCNOSTI).

Okolo mě vybuchla barevná světla a já měl pocit, že mi do zornic vypálí díry. Pak mě obestřela sladká a konejšivá temnota.

„Pane, jste v pořádku?"

„Podívejte, jak divně vypadá."

„Co to má na sobě? To vypadá jako oblečení z muzea."

„Vážně má dneska ještě někdo brýle?"

Okolo mě kroužily hlasy, které mi nedávaly smysl, avšak postupně se stávaly hlasitější a reálnější. Pomalu jsem zamrkal, vnímaje ostrou bolest z bodavého světla, jež se mi zakusovala až do mozku. Z hrdla se mi vyloudilo zasténání, když jsem se ze zad otočil na bok, ze kterého jsem se, za mohutného funění, konečně zvedl do sedu.

Omámeně jsem zíral na směsici postav přede mnou a znovu málem upadl na záda. Hleděl na mě člověk s růžovými vlasy, oděn do lesklého upnutého trikotu, připomínající dresy mudlovských krasobruslařů. Vedle něj postávala mladá žena na vysokých podpatcích a v šatech tak krátkých a důmyslně prostříhaných, že více odhalovaly, než zahalovaly. Nejzvláštnější na ní však bylo jedno jediné oko s fialovou duhovkou, jež zabíralo polovinu obličeje, skrytého pod miliardou černých copánků, spletených do složitého drdolu. Jako poslední postavu jsem zahlédl cosi, co vypadalo téměř jako žena, ale strnulý postoj a kovový odlesk mi připomínal spíše stroj, což se mi potvrdilo ihned poté, co na mě promluvil robotický hlas.

„Pane, je vám dobře?" Hlas postrádal veškeré emoce, avšak kompenzovaly to tváře ostatních, v nichž se naopak zračilo vše od úleku, opovržení, starosti až po zvědavost. Ze zvyku jsem se snažil nahmatat hůlku v rukávu a zjistil, že ji nemám. Žaludek mi udělal kotrmelec. Rozhlédl jsem se a vytřeštil oči, konečně přivyklé ostrému světlu.

„Kde to jsem?" zamumlal jsem vyděšeně a snažil se posbírat na třesoucí se nohy. Hlava se mi točila a upřímně jsem netušil, zda to bylo šokem anebo nevolností. Všude okolo mě byly obrovské budovy, tyčící se až do zelených mraků, putujících po rudozlaté obloze. Napočítal jsem čtyři slunce a zároveň zahlédl i jeden srpek měsíce. Nad jediným kouskem zeleně, na kterém jsme stáli, vzduchem létala štíhlá auta všemožných barev a tvarů obrovskou rychlostí v několika řadách nad sebou. Při bližším zkoumání zubaté květiny, jež se vedle mě divoce vlnila v bezvětří, jsem zjistil, že zeleň byla uměle vytvořena.

„Jak to myslíte?" zasmála se Kyklopka. „Samozřejmě, že na planetě XCh125."

„Co prosím?" zhrozil jsem se. „Já - já, nevím, co se stalo, ale potřebuji se vrátit domů, čeká na mě manžel, musí mít strach," koktal jsem a sledoval, jak se jejich tváře mění v úžas a snad dokonce po nich proběhla i lítost. Překvapivě, i stroj ukázal emoci a udiveně zakroutil hlavou o tři sta šedesát stupňů.

„A kde bydlíte?" zeptal se pan Růžová hlava.

„V Londýně," řekl jsem a zarazil se. Opravdu šla na druhé straně pofidérní ulice stonožka ve velikosti malého draka a vedla na obojku člověka?

„Londýn..." Kyklopka si poklepala na bradu a zamyšleně skousla spodní ret. „Nikdy jsem o něm neslyšela. Ty ano, Jesmare?"

„Něco mi to říká," odvětil pomalu muž v trikotu. „Myslím, že jsem něco zahlédl v Muzeu historie, ale nevzpomínám si, co to bylo."

„Londýn bylo město na ostrově v Evropě. Bývalo metropolí Velké Británie až do roku 2010," ozvala se robotka.

„Moment," vyjekl jsem, když mi došly souvislosti. „Jak to myslíte, že bývalo? J-Jaké je datum?"

„Dvanáctého července pátého cyklu roku 3456," hbitě pronesla Kyklopka.

Zapotácel jsem se, to nemohla být pravda. Žaludek se mi sevřel čirou hrůzou a z očí se mi začaly řinout slzy. „Ne..." zašeptal jsem a dlaněmi si zakryl tvář. To by znamenalo, že všichni, koho jsem znal... Draco... Ron, Hermiona, Blaise, Theodore... Ti všichni byli mrtví? „Jak?" hlesl jsem směrem k robotce.

„V roce 2012 došlo na Zemi ke třetí světové válce, v níž bylo použito mnoho jaderných zbraní. Vědci v té době vyvinuli několik lodí, pojmenovaných Archy, jež pobraly určitý počet osob a mohly je tak evakuovat sem, na tuto planetu," odpověděla nevzrušeně.

Nezmohl jsem se na odpověď, utápěl jsem se ve smutku, jenž se mnou rozléval jako nemoc. Plíživě mě zajal do svého objetí a znemožňoval mi volné dýchání.

„Pojďme," řekla Kyklopka. „Odvedeme vás k Mistrovi. On už bude vědět, co s vámi." Natáhla ke mně ruku a já ji prudce smetl.

„Ne!" zařval jsem a náhle ucítil ostrou bolest, jež se mi zapíchla do mozku jako rozžhavený drát. Padal jsem s rukama před sebou, slyše poplašené výkřiky, jimž jsem nerozuměl. Poslední, co jsem si pamatoval, byl tupý úder do tváře, a pak mě znovu zahalila temnota.

„Díky Merlinovi, bude žít!"

„Tys ho zachránila!"

„Nebylo to snadné, ale bude v pořádku. Schytal to od té Conturbatiovské potvory pěkně. Myslím, že ho zahalila i do toho oblaku, co vypouští z nozder. Kdo ví, jaké šílené představy teď bude mít. Pravděpodobně bude mimo ještě několik dní, ta pitomá mlha je mnohem silnější, než matoucí kouzla."

„Děkuju ti. Jsi poklad. Pozdravuj Blaise."

„Vyřídím. A ty ho nepouštěj z očí."

„Nepustím."

Ucítil jsem lehký dotek na tváři a poté se něco otřelo o mé rty. Pomalu mi začínalo svítat, ačkoliv mysl jsem měl stále zahalenou. Ty hlasy, jež se okolo mě ozývaly... Musela to být Hermiona a... „Draco?" zachraptěl jsem vyprahlým hrdlem.

„Jsem tady," ujistil mě a políbil na čelo.

Nejsem fanoušek Sci-fi ani postapo, tak nevím. Mám z téhle části smíšené pocity. :-D