Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#26 - Co takhle rande?

#26 NAPÍŠ FANFIKCIU NA TVOJ OBĽÚBENÝ SERIÁL ALEBO FILM.

„Harry, měl bys mu to říct,“ oznámil mi jednoho večera Ron. „Skoro nejíš, pořádně nespíš a toho, že na něj pořád zíráš, si už musela všimnout celá škola.“

Odtrhl jsem obličej z blonďaté hlavy, jež se skláněla nad svým talířem u protějšího stolu a naprosto mě, jako pokaždé, ignorovala, a zaměřil se na svého nejlepšího kamaráda. Ron nechutenstvím netrpěl, nandaval si na talíř druhou porci pečeného kuřete, zatímco já se vidličkou jen přehraboval v jakýchsi těstovinách, jejichž chuť jsem absolutně nevnímal.

„Jo, jasně, to je skvělý nápad,“ opáčil jsem s veškerou ironií, za kterou by se nemusel stydět ani Snape. „Prostě se zvednu, dojdu k němu a vyklopím mu, že jsem do něj blázen už od loňského ročníku.“ Vyklenul jsem obočí. „Určitě mám chuť se jít ztrapnit před Parkinsonovou, která ho pořád obletuje a potažmo před celou školou. Jo, to je fakt super!“ Se širokým neupřímným úsměvem jsem naznačil dva zdvižené palce.

„Parkinsonová je prý na holky,“ upozornil mě. „Theo mi to říkal. Obletuje Malfoye jen proto, že tě chce provokovat.“

„Cože?“ Vytřeštil jsem oči a zaúpěl, zasouvaje si prsty do vlasů. „Ona to ví?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

„Všichni to vědí, jsi nenápadný asi jako Hagrid schovávající se za skleněnou vázou.“ Ron se ušklíbl a ukousl si další sousto.

„On taky?“ špitl jsem a žaludek mi sevřela ledová pěst, neboť přikývl. „A neříkal Nott… něco?“ Zoufale jsem drtil v ruce vidličku.

„Nic neví, Malfoy je jak ledový princ.“ Naklonil se ke mně s lítostivým pohledem. „Budeš to muset zjistit sám.“

„Tobě se to řekne,“ zabručel jsem. „Jak že jste se dali dohromady vy dva?“

„Po posledním zápase se mi přišel omluvit na ošetřovnu, že mě shodil z koštěte,“ odpověděl zasněně.

„To nevydržím, letošní první zápas je až za měsíc!“ Vrhl jsem utrápený pohled na Draca, který se akorát něčemu zasmál, skloněný k Zabinimu. Srdce mi poskočilo, když jsem viděl jeho upřímný smích, jímž velmi šetřil. „Co mám dělat, Rone?“

„Napiš mu dopis, když se za ním bojíš jít.“ Pokrčil rameny a nabral si pudink. „Aspoň budeš vědět, na čem jsi.“

V té chvíli se naše oči setkaly a já se zcela ponořil do ocelově šedých zornic. Čas jako by přestal existovat, vpíjel jsem se do jeho pohledu a telepaticky ho prosil, ať mi dá nějaké znamení. Cokoliv, co by mě přimělo udělat krok vpřed a nebo zbaběle stáhnout ocas mezi nohy a utéct. Zalapal jsen po dechu, když se jeho ústa zvlnila do mírného úsměvu, než se znovu naklonil k Zabinimu a něco mu odpověděl, aniž by přerušil oční kontakt se mnou.

Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem později smolil vzkaz, jenž musel Ron odnést do sovince namísto mě, neboť já se klepal na posteli a odmítal se hnout. Odpověď, která přišla o hodinu později, mi musel přečíst také. Mé prsty se příliš třásly, než abych dokázal odvázat pergamen ze soví nožky. Žaludek jsem měl zkroucený do zmuchlané kuličky a svíral jsem v rukách polštář. Tiskl jsem se k němu, jako kdyby mi na něm závisel život. Ron rozbaloval pergamen mučivě pomalu, ale zároveň jsem ho v duchu prosil, ať to nedělá vůbec. Nechtěl jsem vědět, že jsem pro Draca jen něco, o co by si neopřel ani koště.

„Je mi to líto, Harry,“ řekl Ron prázdným hlasem a já ucítil, jak mi z koutku oka pomalu stéká slza smutku a ponížení. Zabořil jsem hlavu do polštáře a toužil se rozplynout. Jestli doteď o mé náklonnosti ke zmijozelskému princi celá škola nevěděla, u snídaně se o to hadí kolej postará. Budu muset vylovit neviditelný plášť…

„Je mi líto, ale v sobotu odpoledne spolu nepůjdeme ke Třem košťatům.“ Zbystřil jsem a zvedl uslzené oči. „Máš totiž rande, ty troubo,“ oznamoval mi hrdým hlasem, s ústy roztaženými do širokého úsměvu.

„My - myslíš to vážně?“ vykoktal jsem nevěřícně.

„Jo, myslím, přečti si to sám.“ Podal mi pergamen, který jsem láskyplně uhladil na koleni poté, co polštář letěl do nohou postele.

V sobotu na náměstí v Prasinkách, v 16 hod. Přijď tam včas. Budu se těšit. D.

Nadšeně jsem se vrhl svému kamarádovi kolem krku a tentokrát to byly slzy štěstí, jež mi stékaly na jeho rameno.

No, jde to se mnou z kopce. Snad se vám dnešní část líbila. Pro mě byl trochu problém vymyslet téma, ale pak jsem si řekla, že by nebylo špatné se vrátit na úplný začátek.

Zbývají poslední čtyři dny. Bojím se, co ještě přijde.

Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Mimochodem, výzva má nový cover, již standardně od úžasné Gipi155. Krásný, že? 💚💚💚