Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#16 - Chodit pozdě se nevyplácí

#16 NAPÍŠ KRÁTKY BÁJKU.

„Tak honem, Chloé, jde se spinkat," zavelel Draco a popoháněl malou čtyřletou holčičku do postele.

„A bude pohádka?" zeptala se líbezným hláskem, upřela na něj prosebně svá čokoládová kukadla a zamrkala dlouhými řasami jako nějaká malá koketka. Neudržel jsem se a vyprskl smíchy. Zapíchly se do mě dva nebezpečné škleby, které mě donutily se smát ještě víc. Malá Chloé zdědila po Blaise tmavší barvu kůže a nádherný obličej, ovšem výrazy, které na tváři dokázala už takto malá vyčarovat, byly nepochybně po Hermioně, stejně jako obrovská hříva kudrnatých vlásků.

„Ano, bude pohádka," řekl Draco škodolibým tónem. „Strejda Harry nám nějakou poví." Podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, jak marný odpor by byl.

„Jé, strejda Harry umí ty nejlepčejší pohádky na světě!" nadšeně vypískla a utíkala do pokojíčku, tahajíc Draca za sebou. Ten jen bezmocně zakroutil hlavou a následoval ji, s její drobnou ručkou schovanou ve své dlani.

„Tak fajn," teatrálně jsem vzdychl a obrátil oči v sloup. „Ale ať už jsi v posteli," zabručel jsem a dal si ruce v bok, snaže se vypadat jako přísný strýček.

Chloé byla v mžiku v postýlce, zakrytá až po drobnou bradičku a Draco seděl vedle ní s nataženýma nohama, objímal ji a ve mně se při tom pohledu něco sevřelo. Nehlídali jsme ji poprvé, Draco byl její kmotr a vídali jsme se s celou rodinou Zabiniů celkem často, přesto však dnešek byl něčím výjimečný. Ten něžný úsměv, co mu hrál na tváři, když jí urovnával pokrývku a hladil její vlásky, ve mně opět vyvolal touhu po...

„Tak už povídej, strejdo," vyrušila mě z myšlenek a zívla, dávajíc si způsobně ručku před ústa.

„Dobře," souhlasil jsem a usadil se k nim na postel, opíraje se o čelo v nohách postele, do tureckého sedu. „Žila, byla kdysi jedna ostrozubka, která se moc chtěla dostat do magické školy pro kouzelná zvířátka. Každé zvířátko, které mělo nějaké čarovné vlastnosti, tam studovalo od svých pěti let, a zdokonalovalo se tam ve svých dovednostech."

„Tu ještě neznám," zamumlala spokojeně a přitiskla se k Dracovi blíž.

„To je dobře, tak už konec povídání a pozorně poslouchej." Nadechl jsem se a pokračoval: „Malá Ostrozubka se jmenovala Ráchel. Maminka ji od malička učila dobrému vychování - aby uměla hezky pozdravit, poděkovat, nebyla lakomá a aby dodržovala sliby, které někomu dá. Ale co se jí nepodařilo, i když tomu věnovala veškerou snahu, bylo, aby malá Ráchel chodila včas.

,Zlatíčko,' říkala, ,musíš být všude v tolik hodin, jak je potřeba, jinak se stane, že až budeš někde skutečně potřebovat být, tak to nestihneš a unikne ti příležitost, která se už nikdy nemusí opakovat.'

,Jaká příležitost?' ptala se ostrozubka, která byla zvyklá, že všude, kam dorazila, na ní někdo počkal.

,To já nevím,' odpovídala maminka. ,Třeba na tebe nebudou moci kamarádi počkat a odjedou na výlet bez tebe. Nemůžeš předpokládat, že na tebe budou všichni pořád čekat. A teď už pojď, musíme jít sebrat nějaké lesní plody, jinak v zimě nebudeme mít, co jíst.'

Jak čas ubíhal," vyprávěl jsem a pozoroval jejich spokojené úsměvy, „tak se nic nezměnilo. Malá Ráchel stále chodila všude pozdě a maminka už ztrácela trpělivost. Nadávala, slibovala, hrozila, ale nic z toho jí nebylo platné. Už se pomalu začala vzdávat naděje. Jednoho dne našla ve schránce dopis z magické školy, kterým ředitel zval Ráchel, aby se připojila ke studiu. Vlak měl přijet na jejich stanici o dva dny později přesně v devět hodin ráno.

Ostrozubka se velmi těšila, vybírala si s sebou nejmilejší hračky a nejhezčí šatečky a maminka se předem hrozila, že vlak nestihnou. V den odjezdu Ráchel vzbudila o několik hodin dříve, ale stejně to bylo k ničemu. Ostrozubka neustále na něco zapomínala, něco potřebovala a nakonec strávila hledáním zašantročeného dopisu tolik času, že když s maminkou celé uřícené doběhly k vlaku, viděly jen, jak se vzdaluje.

,Maminko,' plakala Ráchel, ,jak teď do té školy pojedu?'

‚Nijak,' odsekla maminka. ,Právě jsi zmeškala jedinou příležitost, jak se do školy dostat. Budiž ti to ponaučením, že mě máš poslouchat a chodit včas.' "

Chloé už jemně oddechovala, když jsem skončil vyprávění a Draco ji políbil na čelo. Upravil její pokrývku a přisunul plyšového zajíčka blíže. Potichu jsme opustili pokojíček a šli zpět do obýváku, kde jsem si o něj opřel hlavu, a čekali jsme na Blaise a Hermionu.

„Vážně se Ráchel do té školy nedostala?" zašeptal Draco a já se usmál.

„Jistě, že dostala. Maminka to zařídila. Ale nenapravitelná ostrozubka od té doby už nikdy nepřišla pozdě," vysvětlil jsem mu a cítil jeho úlevné vydechnutí. Zasmál jsem se a pak zvážněl. „Draco? Přemýšlel jsi někdy nad tím, že bychom měli dítě my dva?"

Nějakou dobu neodpovídal a já se začal bát, že jsem nejspíše přestřelil. Posmutněl jsem.

„Přemýšlel," zamumlal. „Ale myslel jsem, že nechceš."

V hrudi se mi rozlil pocit naprostého štěstí. Sevřel jsem jeho dlaň pevně v ruce. „Tak to dořešíme doma, ano? Už jsou zpět," poukázal jsem na hluk otevírání domovních dveří.

Tak nevím. :D Ta témata mi dávají nějak zabrat. :D