Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#21 - Mami?

#21 NAPÍŠ KRÁTKY PRÍBEH O CESTOVANÍ V ČASE.

Potřeboval jsem se nutně zbavit staré klece po Hedvice, ale neustále odolávala veškerým kouzelným pokusům, které jsem na ni zkoušel. S remcáním jsem se vydal do sedmého patra, kde jsem s nevyřčeným přáním nechal zhmotnit Komnatu nejvyšší potřeby, do které jsem obezřetně vklouzl.

Rozešel jsem se úzkou uličkou, hledaje vhodné místo, kde bych mohl klec mezi vším harampádím odložit. Po třech odbočkách nekonečného bludiště starých židlí, učebnic, košťat, hraček a dalších nepotřebných předmětů, jež sem byly ukládány nejspíše od vystavění školy, jsem konečně našel příhodné místo na prázdném, osamoceně stojícím stole. 

Položil jsem klec na desku, když mě zaujal zlatý odlesk vycházející z pootevřeného šuplíku. Otevřel jsem ho a zrak mi padl na jakýsi zlatý předmět na drobném řetízku. Neodolal jsem, abych jej vzal do ruky a veden automatickým počínáním, jsem si ho zavěsil okolo krku. V té chvíli se mechanismus, jenž vypadal jako malé přesýpací hodiny, sám od sebe roztočil. Se zatajeným dechem jsem čekal, co se stane, ale zřejmě to bylo rozbité - stál jsem pořád v Komnatě a okolo mě byla pořád hromada krámů. S pokrčením ramen jsem předmět vrátil do šuplíku a vydal se ven. Trochu mě překvapilo, že jsem prošel okolo skříně, kterou jsem chvíli před tím rozhodně nemíjel, ale nijak mě to neznepokojilo.

Vyšel jsem zpět na chodbu a chtěl se vrátit zpět do společenské místnosti, když dívčí hlas zakřičel tak, až jsem nadskočil.

„POTTERE!"

Rozbušilo se mi srdce a jedním pohybem jsem z rukávu vytasil hůlku, avšak než jsem se stačil otočit, byl jsem přišpendlen ke stěně a cizí hůlku jsem měl zapíchnutou v krku. Nasucho jsem polkl a zíral do nenávistí zúžených smaragdově zelených očí, jež byly naprosto identické s těmi mými a horečně jsem přemýšlel, jak by asi zareagoval můj otec tváří v tvář mé matky. Nic mě nenapadalo, tak jsem zkusil na tváři vyloudit jakousi parodii úsměvu.

„Ty jeden zmetku! Dej ty i ta tvoje smradlavá partička ruce od Severuse pryč. Jestli ho ještě jednou napadnete..." Nechala konec věty vyznít do ztracena a bolestivě mi zabodla hůlku ostřeji do krku.

„Tak co?" zachrčel jsem. Nemohl jsem si pomoci, potřeboval jsem slyšet ještě jednou její hlas.

„Tak tě prokleju tak, že tě ani vlastní máma nepozná," zavrčela tichým hlasem a já věděl, že nepřehání. Ještě se hrozivě zamračila, než mě pustila a vydala se ostrou chůzí pryč. Horečně jsem pátral po kapsách a našel jsem svůj neviditelný plášť, který jsem přes sebe rychle přehodil a následoval ji až do sklepení, kde vyčkávala za jedním z mnoha sloupů, jež podpíraly klenutý strop. V chodbě nikdo kromě nás nebyl. Pomalu jsem se začínal nudit, když se konečně ozvaly kroky toho, na koho čekala. Rychle po něm hmátla a zatáhla ho za sebou. Moje srdce udělalo už druhý kotrmelec.

„Lily, nech mě být," ozval se Snape a zamračil se, strhávaje ze sebe její ruku. Mohlo jim být tak šestnáct let, když jsem si je lépe prohlédl. Dokud na mě mířila svou hůlkou, měl jsem strach, abych vůbec zůstal naživu, proto jsem si ji ani nestihl prohlédnout. Byla krásná a školní uniforma jí moc slušela. Do rudých vlasů mela vpletenou zelenou stuhu, čímž jasně dávala najevo náklonnost k jedné hadí koleji. Přesněji řečeno, k jendomu háděti. Otřásl jsem se odporem.

„Proč se mi vyhýbáš?" zeptala se a hlas se jí zřetelně chvěl.

„Protože nechci, aby ti dělali problémy." Pokrčil ramena a tvář, která dosud měla kamenný výraz, změkla.

„Umím se o sebe postarat," odfrkla. Přistoupila k němu blíž. „Severusi... já si to takhle nepřeju," zašeptala a popotáhla. „Chci zpátky svého Severuse."

„Ten už neexistuje." Zavrtěl pomalu hlavou. „Měla bys jít."

„Já nechci," hlesla a přiblížila se k němu až na šířku dlaně. Měl jsem pocit, jako bych tohle už někdy viděl. Nebo spíš četl. Chtěl jsem se otočit, neboť jsem předpokládal, podle nalezené strany z deníku, co se stane, ale nedokázal jsem z nich spustit zrak. Bolest, která se prodrala Snapeovým chladným obličejem, byla jedním slovem hrozná a mně se sevřel žaludek. Stále jsem toho zmetka nenáviděl, ale v této chvíli jsem ucítil i osten lítosti.

„Musíš," zašeptal, zatímco jí vplétal ruku do vlasů a přitahoval ji k sobě. 

To mi stačilo. Nechtěl jsem být svědkem jejich polibku, připadal jsem si příšerně zvrhle. Obrátil jsem se a pomalým krokem, aby mě neslyšeli, jsem odcházel. Bloumal jsem po hradu, snažil se, abych do nikoho nenarazil a začal přemýšlet, jak se dostanu zpět do svého času. Začínal jsem mít hlad a stýskalo se mi po Dracovi. Aniž bych nad tím přemýšlel, vrátil jsem se zpět do sedmého patra a znovu vstoupil do Komnaty. Našel jsem stůl, ve kterém byl, jak mi došlo, obraceč času. Zřejmě jsem to stihl akorát včas, neboť ve chvíli, kdy jsem si jej nasadil, se dosypala poslední tři zrnka písku a znovu se rozzářil.

Tentokrát jsem si ponechal plášť na sobě, nechtěl jsem vpadnout opět do nějaké divné doby, kde by mě někdo chtěl zaklít. Stačila mi má matka, ačkoliv mě dosud překvapovalo, že jí nebylo divné, že mám jiné oči než otec. Musela být tak naštvaná, že si toho nevšimla.

Chodby byly celkem prázdné, usoudil jsem, že je nejspíš čas večeře, proto jsem se s bušícím srdcem vydal do Velké síně. Ulevilo se mi, když jsem u Zmijozelského stolu zahlédl Draca, jenž se jen rýpal ve svém talíři, avšak neustále propaloval očima místo, kde jsem obvykle seděl. Sundal jsem ze sebe plášť a vydal se k našemu stolu, cestou se zastavuje u něj, abych mu dal letmý polibek na tvář.

„Po večeři na mě počkej," požádal jsem ho. „Mám pro tebe zajímavé novinky." 

Tak na tohle bych vážně potřebovala mnohem delší limit, než je 1000 slov. Dost uvažuji o další jednohubce. :D