Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#4 - Byl to můj snoubenec...

#4 NAPÍŠ SCÉNU SMRTI

Srdce mi plesalo radostí jako pokaždé, když jsem mířil na naše setkání. Jemný vánek mi čechral vlasy a osvěžoval mě v nepříjemném horku. Těšil jsem se, že spolu zajdeme do vinného sklípku, kde budeme ukryti před otravným sluncem, jež nás peklo zaživa. I ten slabý větřík byl spíše důsledkem mé ostré chůze, neboť lístečky stromů a keřů v parku se ani nepohnuly. Spěchal jsem, abych nepřišel pozdě, snaže se prodrat davem lidí uprostřed cesty. Zaslechl jsem slova, jež mě znervóznila, ačkoliv jsem netušil proč.

„Tak mladý... Neštěstí... Hrůza... Spadla suchá větev..."

Nasucho polykaje jsem s neurčitým pocitem zamířil k centru toho všeho. Ani nevím, proč jsem zamířil mezi všechny ty postavy, jež mi bránily v cestě za mým snoubencem. Snad jsem očekával, že tam mezi nimi poletuje a snaží se pomoci tomu nešťastníkovi, na nějž spadla ta větev.

Ten pohled nikdy nevymaži z paměti. Zpod obrovského kusu větve vyčnívala bledá ruka, jež působila nepatřičně na sluncem zahnědlé trávě, která do sebe začala jímat šarlatovou tekutinu vytékající z uvězněného těla.

Poklekl jsem vedle něj ve stejné chvíli, kdy za pomoci těžké techniky byl ten nástroj krutého osudu odstraněn. Nebylo pochyb o tom, že zabil, přesto jsem automatickým pohybem natáhl prsty a pokusil se nahmatat neexistující puls. Jako ve snách jsem pohladil jeho krásnou tvář, jež byla ošklivě zhyzděna hrubou kůrou. Ve vlasech zůstaly zamotané větvičky, pečlivě jsem je vyprostil a urovnal kadeře okolo obličeje. Bránil jsem se pohledu na tělo zkroucené v nepřirozeném úhlu. Vštěpoval jsem si do paměti pouze dokonalost obličeje, který byl po mém boku už celé tři roky.

Nedocházela mi skutečnost celé situace, dokud mě nějaké paže nezačaly zvedat.

„Nesahejte na mě," vykřikl jsem a vytrhl se z jejich sevření.

„Tady nemůžete zůstat, pane."

„Byl to můj snoubenec," odpověděl jsem šeptem. Paže zmizely, letmý dotek pohladil mé rameno. Sevřel jsem bledé prsty a propletl je se svými tak, jako nesčetněkrát předtím. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza a netrpělivě jsem ji setřel.

Cizí hlasy okolo mě promlouvaly, avšak nevnímal jsem je jasně. Byl jsem v příliš velkém šoku, doufaje, že mě šálí zrak, než abych rozuměl více, než několik slov.

„Strašlivé neštěstí -"

„Příčina smrti -"

„Ne..." zachraptěl jsem a drtil ledovou dlaň, doufaje, že jej to probudí, donutí ho to otevřít oči a usmát se na mě tak, jak to uměl jen on. Ale to se nestalo.

Počáteční šok vystřídalo hluboké zoufalství, jež mě uvrhlo do temného oceánu palčivé agónie. Zadrhl se mi dech a srdce vynechalo několik úderů. Srdce, které od první schůzky bilo jen pro něj, se bolestně stáhlo uvnitř mé hrudi, ze které začaly vycházet nekontrolovatelné vzlyky. Topil jsem se v nich, zalykal jsem se v nekonečném třasu a mé myšlenky se točily jen okolo vědomí, že už nikdy neuvidím ten hřejivý úsměv a neuslyším sametový hlas. Nitro se mi svíralo a znemožňovalo mi se nadechnout. Zrak jsem měl zastřený horkými slzami, jež se valily z mých očí nezadržitelnou rychlostí.

Znovu mě chytly cizí paže a tahaly mě od mé lásky pryč. Snažil jsem se bránit, ale byly silnější než já. Začal se mi vytrácet. Okolí černalo a třáslo se společně mnou. Nemohl jsem dýchat.
S výkřikem jsem se propadl do temnoty.

Ozvěna výkřiku ještě doznívala v mých uších, když jsem vystřelil do sedu a splašené srdce neodbytně tlouklo na stěny hrudního koše. Slzy mi nepokrytě vytékaly zpod řas a útroby jsem měl stažené v ledovém sevření. Složil jsem si hlavu do dlaní a zoufale se tahal za vlasy, neschopen zastavit křečovité vzlyky.

„Byl to jen sen," zašeptal konejšivý hlas u mého ucha. Teplé paže mě objaly a stáhly do náruče. Opřel jsem se do něj, vdechoval jeho osobitou vůni a odvažoval se doufat. Stulil jsem se k němu, zatínaje nehty do kůže se silou, vybičovanou návalem adrenalinu na maximum. Ani náznakem nedal najevo bolest, jíž jsem mu tím způsobil.
„Chceš mi o tom říct?" otázal se starostlivě a líbal mě do zpocených vlasů.

Razantně jsem zavrtěl hlavou a snažil se uklidnit rozbouřené emoce. Otočil jsem k němu hlavu, setkal se s vyděšeným pohledem očí lesknoucích se v šeru pokoje, osvětleného jen pouličními lampami z venku. Dravě jsem jej políbil, potřeboval jsem vnímat jistotu, že toto je realita. Plenil jsem jeho ústa s brutální naléhavostí, vkládal jsem do polibku všechen strach, jenž se s přesností šípu zabodl do mé duše a svými úponky se rozlezl do celého těla.

„Slib mi, ze mě nenecháš samotného," zaprosil jsem, když nás potřeba kyslíku donutila odtrhnout. Opřel jsem si čelo o jeho tvář, vnímal jeho uklidňující doteky na svých zádech.

„Slibuji," odpověděl vážným hlasem a položil se se mnou zpět do peřin.

Ahoj.

Dneska teda nejsem moc spokojená, ale nic lepšího ze mě nevypadne. Malá měla v noci horečku, tak jsem do půl čtvrtý do rána poněkud nervovala, než se mi konečně podařilo odpadnout. Dnes funguji v zombie-módu, tak snad to není úplná katastrofa.

Zítra pa.

Womi