Třicet dní ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

#19 - Mezi námi chlapci

  #19 ÚVAHA NA TÉMU ŠŤASTIE  

 „Harry, jsi šťastný?" zeptal se mě Ron jednoho večera, kdy jsem se vrátil s rudými tvářemi a s přihlouplým výrazem do společenské místnosti, a usadil se vedle něj, zíraje do teplých mihotavých plamenů krbu. Mrkl jsem po něm a zamyslel se.

Štěstí? Co je vůbec štěstí? Je to ten pocit, kdy se mi tělem rozlétnou splašení motýlci a snaží se dostat ven pokaždé, když se na mě Draco usměje a pohlédne na mě zpod klenutých vějířků řas svými šedými studánkami? Nebo snad vibrace, které mé údy roztřesou ve chvílích, kdy mě políbí a já tak mohu zapomenout na všechen okolní svět? Pokud jsme spolu, všechny barvy jsou najednou takové lepší, zářivější, intenzivnější. Je to snad to, co znamená štěstí?

Či se do toho může započítat jeho hlas, tak zjemnělý přetékajícími city, jež ke mně chová a ve své řeči je dává silně najevo? Nebo něco úplně jiného?

Vzpomněl jsem si na jednu situaci pár dní po příjezdu zpět do Bradavic. Dracovi přišel rozezlený dopis od jeho otce, ve kterém mu přikazoval, aby mě konečně opustil. Lucius předpokládal, že když se dva měsíce o prázdninách neuvidíme, že naše dětské city vychladnou. Jenže zřejmě zapomněl, že již nejsme dětmi, nýbrž plnoletými kouzelníky.

Mudlové mají krásné přísloví – odříkaného největší krajíc. Možná, že kdyby ho Lucius znal, nesnažil by se do rozbití našeho vztahu vkládat takovou intervenci, neboť by si uvědomil, že jeho nesouhlas nás stmeluje o mnoho více. Neznamenalo by to, že pokud by nám požehnal, něco by se změnilo. Ne. Jen by to mělo příjemnější průběh.

Draco tehdy přišel navztekaný, s rudými tvářemi si stěžoval na svého otce a mával mi pergamenem před očima. Nikdy jsem ho neviděl takto pěnit zlostí, ani v dobách naší rivality. Ještě téhož večera mu odepsal a vybraná slova, jimiž ho se značnou originalitou poslal do míst, kde se nesvítí, mě zahřála na duši neuvěřitelným způsobem. Dokázal jsem si jasně představit, jak jeho otec srší vzteky a metá nadávky do všech směrů. Draco mu velmi dopodrobna a obšírně vysvětlil, že se mě nehodlá vzdát a že jestli s tím má problém, nechť jej klidně vydědí.

V tu chvíli, kdy dopis podepsal, za ruku mě táhl do sovince a o malý okamžik později již přivazoval dopis na jednu ze školních sov, aby ji s přáním hladkého letu poslal do Malfoy Manor, jsem cítil, jak mě štěstí hodlá polapit do svých tenat a nikdy nepustit. Moje mysl vybuchla v dokonalém ohňostroji myšlenek a pocitů, jež se slévaly v jediný. Byl jsem neuvěřitelně šťastný, protože mi Draco věnoval svou lásku. A čím více mi ji mohl dokázat, než defacto odvrhnutím vlastní rodiny? Pokud toto nebylo štěstí, tak jsem hypogrif ve vánoční čepičce.

„Ano, Rone, jsem šťastný," přitakal jsem a zasněně si opřel hlavu o opěradlo křesla pro dva, na němž jsme se uvelebili. „A ty s Theodorem?" Zvědavě jsem vyklenul obočí a uculil se, když zčervenal jako rajské jablíčko.

„Jo," špitl, aniž by se na mě podíval.

„V tom případě je všechno v pořádku," poznamenal jsem a převedl řeč na domácí úkoly, jež jsem dosud neměl hotové.

Dnes kratší, ale jsem ráda, že jsem napsala vůbec něco. Nejsem doma, malá je poměrně samonasírací a vůbec ze mě nechce slézt a ještě mě čeká 100 km cesty za volantem. Tak mi držte palce, ať mě nerozbolí hlava. 

Zítřek snad bude lepší.