Nikdo jsme tomu nemohl uvěřit. Bylo to neuvěřitelné. Z několika týdnů se Nikita probudila a bylo jí lépe. Mně to ale nedává smysl. Jakto že najednou když jsme jí celý týden dávali vitamíny a zničehonic jí je za týden lépe, jako kdyby nikdy nemocná nebyla.
"Silent." uslyším před sebou a mávnutí rukou před mím obličejem což mě probere z přemýšlení. Byl to Jack a držel v ruce košík, který mi podával.
"Jdeme na ty jahody?" řekl zatímco jsem so brala košík. Jen jsem přikývla a šli jsme. Byly jsme v polovině cesty když začal Jack mluvit, jinak jsme byly potichu a vnímali přírodu.
"Libí se ti tady ve vesnici?"
Jen jsem přikývla. Nebyla potřeba slova.
"Kde jsi byla než jsi se dostala do vesnice?"
"Psychyatrie" řekla jsem tiše.
"Proč jsi tam byla?"
"Byla jsem divná."
"Každý není dokonalý." řekl a usmál se. Panebože ty dolíčky!
"Měla jsem takový kamarádky. Které jsem viděla jen já."
"A teď je taky vidíš?"
"Právě že ne."
"Tak to místo s tím muselo být spjaté. Jako že se jen tam objevili a dál nemohou. Můžu se tě na něco zeptat?
"Klidně."
"Čeho se bojíš?"
"Já se nebojím"
"Ani smrti?"
"Proč zrovna narážíš na smrt?"
"Nevím. Třeba já se jí bojím.
"Smrt není špatná, záleží na lidech co si o ní myslí že je zlá."
"Jsi divná" vysmál se mi.
"A ty blbej jak poleno."
Poznámka autora: Udivuje mě, že to někdo čte.
ČTEŠ
Tohle je život!?
Fanfiction"Já se nebojím." "Ani smrti?" "Proč zrovna narážíš na smrt?" "Nevím. Já se jí třeba bojím." "Smrt není špatná, záleží na lidech co si o ní myslí že je zlá." "A ty mezi ně patříš?" "Ne. Já se smrti nebojím." "Jsi divná." Vysmál se mi. "A ty blbej...
