Už je to pár týdnu co říkám těm lidem ať se jdou "koupat". Rozhodne je to lepší než být u Mengeleho.
Lea mi řekla že ho viděla u děti a ze jim dával bonbóny a smál se na ně. Tohle jsem já nezažila. Už ani nepočítám tu větu kdy se jdou lidé "koupat". Přijde mi to odporne. To co dělám. Ale ziju. Musím přežít. A musím pro to udělat vše. Za chvíli to skončí. Rozhodně. Lea mi říkala že už musejí někdy přijít Rusové. Nevím sice kdo to je ale pokud nám pomohou tak jim padnu k nohám a budu jim líbat nohy. Už jdou další. Matky s malými dětmi tahají staré směrem ke mne.Vzadu vidím zamraceneho vojáka jak postrkuje staršího pana před sebe.
"Hej ty!" uslyším za sebou. Otočím se a hledím na muže který je o hlavu větší jak já. Má hnědé vlasy a zelené oči. Je celkem mladý.
"Vyměň se!" křičí na mě. Proč? Stačí to říci normálně. Vymenim se s dívkou přibližně z mem věku. Nikdo nemá motivaci přežít. Když se vracíme k zákopům kde na mě snad čeká Lea, všimnu si velkého množství lidí, kteří jsou v kruhu a na něco koukají. Najednou jsme zamířili tam. Strčil mě před ty lidi a ukázal na kruh. Poté odešel. Snažila jsem se prostrkat hubenými lidmi s prázdnými obličeji. Vidím někoho klečet. Ale nevím kdo to je. Furt nevidím. Omylem strcim do jednoho muže. Nereaguje jako kdybych nic neudělala. Pohladim ho po rameni a pokračuju. Když jsem se dostala do středu kruhu....
ČTEŠ
Tohle je život!?
Fiksi Penggemar"Já se nebojím." "Ani smrti?" "Proč zrovna narážíš na smrt?" "Nevím. Já se jí třeba bojím." "Smrt není špatná, záleží na lidech co si o ní myslí že je zlá." "A ty mezi ně patříš?" "Ne. Já se smrti nebojím." "Jsi divná." Vysmál se mi. "A ty blbej...
