Koho myslí? Možná mě chce jen postrašit. Podívala jsem se na něj a flusla mu do obličeje. On se mnou hodil o zem a kopnul mi do břicha.
"Ty špíno jedna. Půjdeš do plynu!" křičel. Já si jen držela bolavé břicho. Budu tam mít modřinu.
"Hele klid. Nech jí být. Zníčíš si o tu špínu boty. To ti za to nestojí." křikl další voják který k němu klidně šel. Oba dva se usmály a odešli.
"Silent!" šeptla Lea a pomohla mi na nohy. "Můžeš chodit?" Kývla jsem hlavou a postavila jsem se.
"Co se tu tak poflakujete!" křikl na nás voják a začal nás mlátit holí. Když ho to přestalo bavit, jen na nás flusnul a odešel. Pomalu jsme vstali, vzali jsme si lopaty a šli pracovat. Do konce práce jsme spolu nemluvili.
Večer
"Silent?"
"Jsem Melanie."
"Dobře Melanie. Víš, když jsem bydlela s rodiči asi před rokem než mě sem převezli, měli jsme pejska, měl krásné hnědé oči. Byl prostě radost. Když ale přišli vojáci, zabili ho, a mě a mé rodiče převezli sem. Rodiče hned umřeli v plynových komorách. To já jsem měla umřít. Ne oni. Oni si to nezasloužily. Víš zajímá mě jakým rokem tohle skončí jestli rokem 1899 nebo později." podívala se na oblohu a pozorovala hvězdy.
"1899?"
"Ano vždyť je teprve rok 1895." V tu chvíli jako kdybych usla. Nevím co se to stalo. Kolem mě někdo křičel ale já tomu nerozumněla. Hlava mi třešlila a jediné na co jsem myslela byl ten rok 1899. Vždyť to plynové komory nebyly!
ČTEŠ
Tohle je život!?
Fanfiction"Já se nebojím." "Ani smrti?" "Proč zrovna narážíš na smrt?" "Nevím. Já se jí třeba bojím." "Smrt není špatná, záleží na lidech co si o ní myslí že je zlá." "A ty mezi ně patříš?" "Ne. Já se smrti nebojím." "Jsi divná." Vysmál se mi. "A ty blbej...
