Jeli jsme celkem dlouhou dobu a všichni už potřebovali na záchod. Pár dětí se počůralo, takže to po pár minutách začalo páchnout. Zastavili jsme. Už potřebuji ven. Jsme tu hrozně namačkaní. Někdo se tam hádal s někým. Po pár minutách jsme uslyšeli výstřel. Všechny děti začali plakat a David se více natiskl na Bernarda. Zase jsme vyjeli. Jeli jsme další hodiny někam, kde jsme nevěděli co nás čeká. Některým se točila hlava, protože jsme dlouho nepili a nikdo u sebe vodu neměl. Všichni jsme ucítili nehorázný zápach. Po pár minutách jsme zastavili a otevřeli se dveře od dodávky. V nich stáli muži v uniformách a s pistolemi mířícími na nás.
"Ven!" zakřičel na nás jeden muž. Všichni jsme vstali a šli ven. Když jsme byli venku a zozhlédla se, viděla jsem hrozně moc lidí. Byly vyděšení. Nevěděli co mají dělat.
"Rozdělte se na muže a ženy!" křikl ten samý muž. Všichni jsme tak udělali. Vojáci si nás prohlíželi jako dobytek. Smáli se nás a dokonce na některé plyvali.
"Dobře! Teď půjdeme rovně a tak na vás bude čekat muž, který vás rozdělí!" Tím jsme se vydali kousek, než jsme je uviděli. Nevěděli jsme kdo je ten muž, který nás rozdělí. Poznali jsme ho podle toho že vystoupil a všechny si nás prohlížel. Vypadal mile. Byl to hezký urostlý člověk. Začal si broukat nějakou písničku. První šli ženy, tím pádem i já. Byl jako dirigent. Měl bílé rukavice a jen plynule ukazoval rukou doleva...a doprava do rytmu písně, kterou měl v hlavě.
ČTEŠ
Tohle je život!?
Fanfikce"Já se nebojím." "Ani smrti?" "Proč zrovna narážíš na smrt?" "Nevím. Já se jí třeba bojím." "Smrt není špatná, záleží na lidech co si o ní myslí že je zlá." "A ty mezi ně patříš?" "Ne. Já se smrti nebojím." "Jsi divná." Vysmál se mi. "A ty blbej...
