Blbě se mi dýchá. Bolí mě oči. Co se to zase děje. Pokud takhle bolí smrt tak to jsem hodně zklamaná. Jsem si myslela že smrt je klidná. Najednou jsem dostala něčím přes hlavu což mě probralo. Dobře tak asi mrtvá nejsem. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se. Ležela jsem v křesle a koukala do očí muži který nás rozděloval. Usmál se na mě a odložil pálku na zem a šel si sednout naproti mě s nějakými papíry.
"Ahoj Melanie. Jsem doktor Mengele. Asi si mě nepomatuješ, ale já jsem tě přivedl do toho blázince. Bohužel jak to pak vyhořelo tak to mi nikdo neřekl jinak bych pro vás poslal už dříve. Ale jsi tady." usmál se a prohlížel si mě. "Někdo mi říkal že mluvit neumíš."
V tu chvíli mě chytl silně za krk. "Ale mám pocit že mi lhal. Takže co kdyby jsi mi něco řekla."On mě snad udusí. Co je to za psychopata.
"Co po mě chcete?" řekla jsem tiše.
"No vidíš jak to jde. Víš proč jsem tě tam zavřel." Furt mě držel pevně za krk. Zavrtěla jsem hlavou.
"Byla jsi bezbraná a taková hodná. Jenže když jsi utelka a zjistil jsem to. Zklamala jsi mě Melanie. Neměla jsi utíkat" V tu chvíli vytáhl nějaký hřebík a zapíchl mi ho do kolene. Bolestně jsem vykřikla. "Zklamala jsi mě Melanie. Moc." Vzal druhý hřebík a bodnul mě s ním do druhého kolene. Skoro jsem přes slzy neviděla.
"Moc se omlouvám. Moc se omlouvám. Prosím dost!"
ČTEŠ
Tohle je život!?
أدب الهواة"Já se nebojím." "Ani smrti?" "Proč zrovna narážíš na smrt?" "Nevím. Já se jí třeba bojím." "Smrt není špatná, záleží na lidech co si o ní myslí že je zlá." "A ty mezi ně patříš?" "Ne. Já se smrti nebojím." "Jsi divná." Vysmál se mi. "A ty blbej...
