Small Dominant (LarryTexting)

➡11.kapitola ⬅

Louis

„Nech toho Louisi a pojď se domluvit jako dospělí lidé. "

„Nechci nic říkat, ale ty nejsi dospělý. "

Nafučeně jsem si odfrknul a snažil se vymanit z jeho pevného sevření.

Harry pouze zavrtěl hlavou.

„Možná ne, ale jsem vyšší a silnější, takže...... "

Větu jsem si doplnil sám, ale přesto jsem zakroutil hlavou na nesouhlas.

„Co ode mně chceš?. "

Rozhodně ho nepřeperu. Musím na to jinak.

„Chci si popovídat. "

„O čem prosimtě?  "

„O nás. "

„O nás?  Není žádné "my"."

Jeho výraz trochu posmutněl, ale snažil se ho zamaskovat.

„Tak o všem ostatním. "

Otevřel dveře a chtěl se vydat pryč, ale já se zapřel o dveře.

„Nechci nikam jít. Nechci si s tebou o ničem vykládat. Jsme internetový známí a tak to taky zůstane. "

Koukal na mě dost vyjeveně, využil jsem toho a dostal se z jeho sevření. Ruku si přitáhl k tělu a já odešel pryč.

„Tohle by nefungovalo. "

Zavřel jsem dveře a pokračoval dál.

„Ale já se tě nevzdám. "

Zakřičel za mnou, ale já ho ignoroval.

------------------------------------------------------

„Dnešek vážně nemohl být lepší..... "

Došel jsem domů a tašky hodil na linku.

„Co si osobě jako myslí?  "

Bunda i boty skončili hozené v roku obýváku.

„Nemůže si sem jentak nakráčet a dělat hrdinu. "

Vypitá sklenička dopadla na dno dřezu.

„Je to jenom dítě. "

Rukama jsem se zapřel o kuchyňskou linku a zhluboka dýchal.

„Jenom dítě.... "

------------------------------------------------------

Je podivuhodné jak se vám z ničeho nic může život obrátit vzhůru nohama. Z velkých lidí jsou najednou malí a z šťastných smutní.

Člověk se může sebevíc snažit, ale nikdy nic nepůjde podle představ.

Proč vlastně žijeme?  Pro bolest?  Strach?  Samotu?

Sedím schoulený v bílém křeslu pod oknem. Venku je obrovská vichřice a celý Londýn pokrylo šero. Velké kapky dopadají na okna. Jsou to vlastně takové slzy. Nebe pláče se mnou.

Dál jsem se utápěl ve svých černých myšlenkách, ale z ničeho nic někdo zaklepal na dveře.

Jako kvalitní zombík jsem se vydal otevřít.

Možná je to domácí, vrah nebo upír. Mě je to vlastně jedno.

Otřel jsem si zakrvavělé zápěstí do zakrváceného trička, sykl a pomalu otevřel dveře.

„Louisi?  "

Vešel zděšeně dovnitř a vytřeštěně se na mě podíval.

„Harolde..... "

Chtěl jsem něco říct, ale zatočila se mi hlava a nebýt Harryho, tak ležím na zemi.

„Co se ti stalo?  "

Jen jsem něco zamumlal a vydal se do černo černé tmy.

------------------------------------------------------

Mám pocit, že mě přejel traktor, nebo minimálně náklaďák.

Chci vstát a jít normálně fungovat, ale moje tělo mi to jaksi nedovoluje.

Pamatuji si co se včera stalo. Něco přesně a něco bohužel mlhavě.

Pálí mě ruce a stehna. Dlouho...... Dlouho jsem to neudělal. Sliboval jsem si, že už nikdy. Zklamal jsem, opět... 

„Lou?  "

Z mého přemýšlení mě probudil chraplavý a až moc známý hlas.

Co on tady dělá?  Jak se sem dostal?  Jak dlouho tady je? 

Hlava plná otázek, však odpovědi v nedohlednu.

Nic jiného, než otevřít oči a nedělat mrtvého mi nezbývá. Nejprve jedno a potom druhé.

Můj zrak se upřel do kouzelně zelených duhovek. Byly i včera tak krásné? 

„Jak ti je?  "

Optal se hned.

„L-líp."

Tak chraplavý hlas jsem snad neměl ani u černého kašle.

„Tady máš snídani a prášek. "

Pohled stočil na noční stolek, který se nachází na pravé straně.

Snažil jsem se posadit, ale nějak mi to tělo nechtělo dovolit.

„Počkej pomůžu ti. "

„Dě-kuji."

„Za nic. "

Pousmál se a dal mi na stehna tác se snídaní.  Sykl jsem.

„P-promiň, já zapomněl. "

Tác rychle položil na volnou část postele.

🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩🐩

Ahooojky 👑

Co říkáte na dnešní kapitolu?  🌹❤

Děkuji moc za překročení 2k očíček, jste fakt neskutečný 🙈💜

Jinak jak se vám líbí nový cover?  Mně přijde naprosto doko. ❤

Tak zatím páčko 💐😚

#Larryisfuckingreal 👬👑

Kleopatrakuku