Hater? Lover? (Severus SnapeXSirius Black)

5.

Sirius pov.:

Ty oči. Ten pátravý výraz. Co se snažil zjistit? Díval se mi snad do mysli? Co viděl? Zjistil, nad jakým snem to přemýtám? Proč se ten zmetek vůbec otáčel? Nemohl se prostě neotáčet a mě si nevšímat?

"Siriusi, nech ty svý touhy se pobavit až na potom," řekl mi Remus a sám pohlédl na Snapa před námi. "Teď ho neřeš."

Ačkoli jsem po zbytek hodiny měl ještě psát test, nějak jsem se k tomu neměl. Musel jsem pořád hypnotizovat očima jeho kulatá záda.

Když se ozval konec hodiny, uvědomil jsem si, že jsem svůj čas parádně promrhal. Kdyby byl James vedle mě, poprosil bych ho o jeho obraceč času, ale vzhledem k tomu, že seděl tři lavice ode mně a navíc jako ostatní se už zvedal ze židle, takže by mě ani nezaregistroval, nemělo to cenu. A co. Stejně bych na ten test akorát znova kašlal.

K odchodu jsem se neměl. Jen jsem tak seděl, fascinován záhadami světa, sledujíc prázdno. Byl jsem duchem absolutně mimo realitu.

Vchodové dveře s sebou práskly, jak je kdosi prudce zavřel, a dokonale mě tím probraly z transu.

Rozhlédl jsem se po učebně. Byl jsem tu sám. Normálně mě tu moji kamarádi nechali. Ani pitomý "Jdem napřed" nebo "hni zadkem" mi neřekli.

Náhle jsem pohledem o cosi zavadil. Bylo to divné a sedělo to pár lavic přede mnou. Co ten tu sakra ještě dělá? Normálně přece vypadne do knihovny, nebo se zašije s učebnicemi do křoví, nebo...

Ani nevím, kdy a jak jsem se přiměl opartně zvednout, tak, aby mě nezaregistroval. Jakmile jsem udělal první krok od židle, zdálo se, že prozatím byla mise úspěšná. No ještě aby ne, jsem přece Siriusly Sirius! The black limited special edition! Tohle je výzva a já ji rád přijmu.

Tiše jsem k němu přicupital a nahlédl mu přes rameno. Když jsem viděl, že si pročítá učebnici, sám pro sebe jsem se ušklíbl.

"Vypadni," ozval se najednou jeho hlas. Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem ho už dlouho neslyšel. Vlastně od té doby, co jsem se ho pokusil zbavit. Navzdory mému očekávání byl jeho hlas opravdu hluboký.

"Proč?"

Snape se na mě ani neotočil. "Vadíš mi."

Zasmál jsem a položil mu ruku na rameno. "Ten byl dobrej. Fakt."

On ze sebe mou ruku ale setřásl. Stál jsem tam jak opařený. Co si to krucinál dovoluje??

"Nesahej na mě."

Obešel jsem ho, takže jsem mu teď viděl do obličeje, a položil si lokty na lavici přímo před něj. Usmál jsem se na něj. "Nechtěj mě naštvat."

"Mohl bych ti říct to samé, Blacku."

Naklonil jsem se těsně před něj a z nějakého neznámého důvodu ignoroval rozum, který hulákal na poplach, že je tady něco špatně a že bych měl přestat.

"Skus mě k tomu donutit, Srabusi," řekl jsem a hned v zápětí ucítil ostrou bolest v boku, která se následně přenesla do hrudníku a poklidně si bolela tam.  Co se to, u svaté prokrastinace, děje?

Slonil jsem hlavu a sykl bolestí. Při výhledu na Snapovy nohy jsem si něco uvědomil.

Ten malej parchant mě...

Počkat. Tam moment. Tohle mi nesedí, asi jako Srabusovi nesedí celá jeho hlava, stejně jako jeho hlavě nesedí jeho ksicht, stejně jako jemu nesedí jejo existence...

Pohlédl jsem na kapsu u jeho kalhot a zamračil se, když jsem zjistil, že má hůlku pořád tam. A že by sundal za celou dobu, co jsem u něj, ruce z lavice, jsem nezaznamenal.

"Jak to krucinál děláš?"

Zvedl ke mě pohled a vytáhl obočí v nevyřčené otázce. Tak jsem mu zopakoval, na co jsem se ptal. "Jak pro debila," dodal jsem.

Odpovědět mi ale nestihl, jelikož se dveře rozletěly a vpustily dovnitř celou mou partu.

"Siriusi, myslím, že jsme tu na něco..."

James sklapl, jakmile mě uviděl těsně u Snapa. Doufal jsem, že ho to k ničemu nevyprovokuje, ale to by svět musel být až příliš krásný.

"Říkáš mu o tom snu?"