Hater? Lover? (Severus SnapeXSirius Black)

11.

Snape's pov:

Vzbudil jsem se někdy uprostřed noci, půlkou těla visel z postele a bez peřiny. Zkusil jsem se vyhoupnout nahoru, ale vyšlo najevo, že na mě cosi leží, cosi těžkého a velkého, cosi měkkého a živého.

Ten smrad si ze mě udělal polštář?! Proboha, proč s ním musím tak trpět?

Zavrčel jsem a plácl ho po rameni. Reakce však nebyla ani zdaleka taková, jakou jsem mínil vyvolat, neboť místo probuzení se jen promrvil a otočil hlavu, a tak jsem to udělal znova.

To už se naštěstí probral.

"Koukej... ze mě... slézt..." hláskoval jsem jako podrážděný had.

Black protočil očima, ale ani když se začal zvedat, nic na to neřekl. Tak jsem to udělal za něj.

"Máš vlastní půlku. Spi tam a mě neotravuj."

"Taky tě mám moc rád," zamumlal, ale v tichu, které až na naše ospalé dýchání prožíralo místnost, jsem to slyšel velmi zřetelně.

Popadl jsem peřinu -svou peřinu- kterou mi zrekvíroval, a stáhl si ji zpátky k sobě. "Nech toho."

"Čeho?"

"Toho, co děláš" povzdechl jsem si.

"Ja to věděl, že i ty jsi ze mě paf!" zasmám se samolibě. "Kdo by taky nebyl, že? Ale tys to dotáhl až na nebezpečné maximum, Srabusi. Vzdycháš už jen z mé přítomnosti. To by mě v životě nenapadlo."

Lehl jsem si a zavřel oči. "Beru to zpět. Stoprocentní blbče."

Postel se znatelně prohla, moje peřina odletěla někam do pryč, takže mi zase byla zima. Black vylezl na mě a lehl si. Vzal do dlaní mou tvář a usmál se, nebyl to však milý smích. Byl spís nebezpečný. Skoro zákeřný.

"Za tohle bych tě měl potrestat," pošeptal mi do ucha a kousl mě do něj. Když se kolenem otřel o mé přirození, myslel jsem, že teď ho už definitivně zabiju, ale pro své vlastní dobro jsem se udržel.

Jenže mi bohužel vyšel z úst ne zrovna tichý vzdych.

Ne. Ne. Ne!

"Slyšíš se?" zvedl Black obočí nad jedním okem. "Říkal jsem to. Jedna nula pro mě.

Pokusil jsem se ho ze sebe shodit na zem. To se povedlo, tedy nepočítám-li, že mě stáhl s sebou, takže teď jsem byl já na něm. Seděl jsem mu na klíně. Chtěl jsem slézt, ale rukama obmotanýma kolem mého pasu mi v tom zabránil. Zavrčel jsem.

"Uvědomuješ si, že trestáš i sám sebe? Co budeš dělat teď?"

Black se posadil, a stále mě držíc nespustil oči z mých.

Byl blízko. Příliš blízko...

"Jen mě tak napadlo," řekl tichým hlasem, který by leckdo mohl považovat za svůdný, já ale ne, "že bych mohl něco... zkusit."

"Co zkusit? Ukousnout mi nos? Jen do toho, možná to bude le-"

Má slova zanikla. Jako rozplynulý kouř, jako sumerská civilizace, jako Pompeje, jako prach.

V nečekaném, jemném, neopětovaném polibku.

Kolik lidí to čte? 😃