Hater? Lover? (Severus SnapeXSirius Black)

10.

"Neměl bych se ptát spíš já tebe?" ušklíbl jsem se, ačkoli mi vnitřnosti stlačovala úzkost. Horší spolubydlící by nebyl? Co třeba rovnou mozkomor?

Snape protočil očima. "Možná sis toho nevšiml, ale tohle je můj pokoj, Blacku."

"No, vypadá to, že můj taky."

Nastalo ticho, přerušované pouze zběsilým dechem z šoku, že zrovna my dva budem muset strávit šest týdnů za jedněmi dveřmi pospolu. Co je to za výmysl? To je snad ještě horší kombinace než Červíček a Evansová! A spát s ním na manželské posteli, jakože aby toho nebylo málo, je taky super! Wow!

"Fajn," odsekl nakonec Snape, a přešel  k půlce postele blíž u okna. Vzal ze své tašky pyžamo a pohlédl na mě. "Otoč se."

"Proč bych měl?" chtěl jsem ho potrápit.

"Dobře. Tak se neotáčej, když chceš vidět něco, z čeho budeš mít nejspíš doživotní trauma."

Já tě chci vidět, Snape. Chci vidět tvé tělo. Chci-

"Ne, nechceš," řekl Snape, zatímco si sundaval boty. "A příště nemysli tak nahlas. Necháváš se snadno...odhalit. A teď se otoč, nebo rovnou vypadni."

S povzdechnutím jsem ho poslechl. Nebylo v tom přece nic závažného, ne? Jen jsem si dělal srandu...

Natočil jsem hlavu tak, že jsem ho koutkem oka viděl, ale bylo to jen takové vidění, které vám řekne, že za vámi někdo je, ale neřekne nic konkrétního. Snape to pravděpodobně zaregistroval, ale nic na to neřekl. Co by taky? Další "otoč se?"

A vůbec. Proč na něj myslím takovým  způsobem, jakým na něj myslím? Proč mě mrzí, že jsem se musel otočit? Nedává to smysl. Proč mám nutkání pohlédnout na něj líp?

Když jsem uslyšel, jak se zvedá peřina na jeho straně, otočil jsem se zpátky.

"Spokojenej?" sykl jsem po něm naoko naštvaně.

"Ty asi nejsi."

"No, nejsem, očividně sis mě už zase přečetl."

"Nejde o čtení," zakroutil Snape hlavou. "Mysl není kniha, Blaku. Má mnoho vrstev. Nemůžeš jí otevřít a jen tak v ní listovat. To by to pak uměl každý blbec."

Pohlédl jsem mu do očí a zamračil se. "Tím chceš říct..."

"Že jsi pravě to, cos nepochopil, že jsi, protože právě to jsi. Bohužel."

"Blbec?" uchechl jsem se. Snape byl víceméně bez výrazu, jen teď se malinko ušklíbl.

"Tak možná jen poloviční."

"Poloviční?"

"Jo. Ale ta chytrá půlka pouze obstarává dýchání, trávení, cirkulaci krve, chod orgánů, okysličení mozku, pokud ho máš, má na starosti sebezáchovné pudy-"

"Jasně, jasně," zastavil jsem ho. "Já to chápu."

"Zhasni."

"Proč? Můžem si povídat."

"Nemůžem."

"Proč?"

Nasadil jsem pohled kňučícího štěněte: velké oči, smutný pohled, vypoulený dolní ret a tvářičky. Snape na mě jen zíral, kamenná tvář, žádné emoce, nic. Netrvalo dlouho a otočil se ke mně zády, lehl si a přehodil přes sebe peřinu.

"Protože nechci."