Hater? Lover? (Severus SnapeXSirius Black)

20.

"Nech už toho."

Tentokrát jsem to nebyl já, kdo měl potřebu ta tři slova pronést. Byl to Black a stručně řečeno se mě snažil dostat z knihovny, v níž jsem stejně nic moc nenacházel.

Bylo mi divné, že by se pod Londýnem zničeno nic objevil magmatický kotel. Proč? Jak? Sám od  sebe určitě ne.

Kdo by ale měl takovou moc, že by dokázal tak moc ovlivnit dění pod zemí? A co na to Gringotovi? Vždyť jich se to týká možná nejvíc. Ale tak možná mají nějaké ochranné kouzlo, které  by se k něčemu takovému vztahovalo. Otázkou však zůstává, zda-li takovou ochranu použili, když se mělo za to, že nebezčí z hloubky nehrozí. 

Trávil jsem v knihovně už nějakou tu hodinu, s kruhama pod očima, nohy se mi motaly pokaždé, když jsem si šel pro nějakou knihu nebo ji šel vrátit na původní místo. Ale na Blackova slova jsem nedbal. Proč taky? Musím zjistit, co se děje.

"Notak, dej si pauzu. Už je sedm večer a ty jseš tady od devíti."

Dootočil jsem stránku a obrátil se k němu. Chtěl jsem něco odseknout, ale on se na mě díval tak starostlivě, že jsem příliš hrubý být nedokázal. Díval jsem se mu do očí a hledal jakékoli známky pobavení a toho, že je tohle celé jen nějaký další žertík, a které...

... Které jsem najít nedokázal. Jeho oči mluvily pravdu. Upřímnou pravdu.

Což mi však nezabránilo se na něj zašklebit.

"Kdybys hnul tím svým špekatým zadkem a pomohl mi, třeba by to už bylo hotové."

Black byl ve vteřině u mě. Mezi námi byla jen dvoucentimetrová mezírka, jeho oči byly upřeně zahleděné do mých, na rtech jsem cítil jeho horký dech.

A tak, těsně předtím, než se ona mezírka zmenšila na... No, těsně předtím, než žádná mezírka nebyla, jsem udělal první věc, co mě napadla - popadl jsem knihu za sebou a fláknul mu jí do náruče. Byla to dost velká a těžká bichle, abych pravdu řekl.

"Odnes to zpátky, ať jsi taky užitečnej."

On na mě nevěřícně zamrkal. "Chtěl jsem tě políbit."

"Já vím."

"Proč jsi to udělal?"

"Já nevím. Asi mě to baví."

Black položil knihu zase na stůl a přitáhl si mě za pas k sobě. "Zlobíš."

Po těch slovech se usmál a já opřel své čelo o jeho. Takhle jsme stáli možná několik minut.

"Miluju tě," zašeptal jsem. Oči jsem měl zavřené a jediné, co jsem vmímal, byl on.

Kdyby se Black tak zprudka neodtáhl, vůbec by mi nedošlo,  co jsem to vlastně řekl. 

Ten jeho pohyb ve mě vzbudil paniku. Co kdyż o to ani nestojí? Co když nechce, abych...

A tak jsem poplašeně sklopil zrak. "Chápu. Nechceš, aby tě taková zrůda, jako js-"

Black praštil pěstí do stolu. Krev se mu v žilách vařila. Jeho usměvavý pohled se změnil v pěkně naštvaný. Rychle jsem se na něj podíval a pak oči zase sklopil.

"Nemluv tako sobě," zavrčel. Snažil jsem se skrčit, ale nešlo to. "Ty nejsi zrů-"

Nedořekl to.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Celá místnost se totiž začala třást.