Sorry

27.

Probudilo mě prudké proplesknutí po tváři. Vymrštila jsem se ze sedadla a hlavou praštila do toho protějšího. Projela mnou obrovská bolest a já zasyčela. Který debil?

,,Příště mi tolik neslintej na triko," řekne posměšně. ,,Co se ti zdálo?" neukončuje své hloupé řeči. ,,Ah, zrovna tobě to říkat nebudu," tvář jsem si zakryla, aby neviděl tu červeň v mém obličeji. Kdybych byla kluk, udělala bych si na pořádném problémů v kalhotách. Nad čím zase přemýšlím. Jsem zvrácená, určitě.

Vystoupíme z letadla. ,,Už mi řekneš kde to jsme?" podrážděně si protřu své rozespané oči. ,,Nechodila jsi na hodiny zeměpisu?" uchechtne se. Přestanu si ho všímat, ale to už vidím obrovskou ceduli s nápisem.. co? Jsme v New Yorku?

A jako tady mám studovat? Několik kilometrů od svého domova. Odfrkla jsem si a pěstí praštila do Chrise. ,,A teď mi vyklop co to má všechno znamenat," přidám do hlasu výhrůžný tón.

,,Počkej ještě chvíli a všechno se dozvíš. Jen mi věř, prosím," zamumlal a nervózně se usmál. Ten hajzl mi něco tají, něco co se mi určitě nebude líbit!

Odtažitě jsem kývla a v pravidelných intervalech se kousala do rtu. Tento zlozvyk jsem na sobě nenáviděla. Chris sehnal taxi a my odjeli do města.

Za celou dobu jsem s ním nepromluvila. Vlastně jsem neměla důvod se s ním bavit, kdyby neexistoval nic z toho by se nestalo. Řidič na nás podivně koukal přes zpětné zrcátko. Začala jsem se cítit zvláštně. Určitě si myslí, že spolu chodíme a máme nějakou krizi. Povzdechnu si. Tohle je divný.

Když jsem dojeli, pro mě na neznámé místo, začal se mi v krku tvořit knedlík. ,,Ví vůbec rodiče, že si mě právě unesl?" zapištím na něj a tím upoutala ne jen jeho pozornost. Cítila jak jsem rudla a Chris byl na tom stejně. Ta červeň mu slušela. Ah bože co to zase melu!

Zatáhl mě za paži někam do rohu jedné ulice. Už zase mě děsí. ,,Hele já tě neunesl! Můžeš se s tím uklidnit už? A jo, rodiče o tom ví. Nevzal bych tě nekam kam nesmím, rozumíš?" vydechl a jeho oči se už neleskly jako před tím. Tušila jsem, že se něco děje.

Najednou vypadal, smutně? Jeho rty nebyly vytvarované do velkého úsměvu. V očích měl paniku. Nebyl to ten vítězný Chris, kterého jsem poznala. Se kterým jsem se vždy hádala, kterého jsem ze srdce nenáviděla. Najednou mi toho všeho bylo líto.

Roztáhla jsem ruky a objala ho. Bez rozmyšlení! Cítila jsem jeho ruce na mých zádech. Jak jeho srdce vynechalo pár úderů. A jeho dech byl zrychlený, ale přesto uklidňující.

Opět jsem ho nechala vyhrát. Co to se mnou dělá? Odtáhla jsem se od něj.

,,Teď už můžeme jít špunte," mrk na mě. A byl zpět. Ten namyšlený Christian.

Jak já jsem si přála mu rozumět.

Ah lidi! Mám pro vás možná dobrou možná špatnou zprávu. Blížíme se nejspíš ke konci příběhu. Předem říkám, že druhý díl nebude.

Užívejte prázdniny! Já konečně uvidím svou lásku❤