Proč zrovna já... (Levi FF)

1.

Shiganshina.... Tohle je místo, kde jsem se narodila. Žiju pouze s matkou a otce jsem nepoznala. Je mi teprve osm let a našla jsem si tři kamarády, kteří mě chrání za každou cenu. Jejich jména jsou Eren, Armin a Mikasa. Sice jsou starší ale to mě ani jim nevadí. Jsme nejlepší kamarádi až do konce. Někdy mi připadalo, že to jsou mojí sourozenci, které jsem nikdy neměla. Byli jsme zrovna na cestě domů se sbírání větviček do krbu když se něco pokazilo. Za vysokou zdí se objevil colossalní titán. Co je titán? Je to dá se říct takový velký člověk, který jí lidi. Mají takové ošklivé úsměvy až z toho mrazí. Tihle titáni se tu už neobjevili sto let, co mi tohle matka vyprávěla když jsem byla malá. ,, Musíme se vrátit domů..." Řekla jsem vyděšeně když najednou šla slyšet velká rána. Colossalní titán udělal do zdi velkou díru a začali se hrnout titáni. Zrovna jsem se otáčela a chtěla utíkat domů když mě Eren chytil za ruku. ,, Caroline... Je to dost nebezpečné! Bydlíš daleko. Mohly by tě chytit a sníst!" Řekl mi do očí. ,, Pojď s námi.. Utečem spolu." Dodal. Eren má pravdu... Bydlím až na druhé straně města. Možná že matka bude na lodi. Přikývla jsem a běželi jsme. Běželi jsme když jsme za sebou uslyšeli hlas. ,, Erene!" Řvala ta osoba. Otočili jsme se a byla to matka od Erena. ,, Matko!" Zařval Eren když jsme běželi k ní. Byla zavalená sutinami baráku. Vzali jsme jeden kus a začali táhnout. ,, Děti... Nemá co cenu.. Běžte a zachraňte se.." Řekla se slzami v očích. ,, Nenechám tě tu matko!" Zařval Eren a zkoušeli dál pohnout velkým kusem sutě. ,,Hannesi..." Řekla beznadějně na pána, který k nám přiběhl. ,, Prosím tě... Vem je a uteč.." Hannes se podíval na matku Erena a pak se podíval na titána, který se pomalu k nám blížil. Hannes se rozběhl a přímo běžel k němu. Ale po pár minutách se vrátil, popadl nás a utíkal s námi pryč. Ale matka Erena tam zůstala pod sutinami. ,, Matko!" Zařval Eren se slzami v očích když viděl, jak titán bral její matku a snědl jí. Nemohla jsem se na to dívat a tak jsem odvrátila zrak. Začala jsem brečet, protože jsem si uvědomila že se to mohlo stát i moji matce. Budu doufát, že je v pořádku. Došli jsme k záchrané lodi. Nebylo už místo, ale Hannes to vyřídil a mohli jsme nastoupit. Pluly jsme pryč... Ale stále hodně lidí zůstalo ve městě. Opírali jsme se o bedny a přemýšleli co dál. Svoji matku jsem ještě nikde neviděla.... Eren se zvedl a šel k okraji lodi a díval se na ty titány, co pomalu ničili naše rodné město a jak jí lidi. ,, Zabiju je.." Zamumlal Eren. ,, Zabiju je všechny do jednoho! Přihlásím se na vojnu a všechny je zabiju!" Podívali jsme se na něj a šlo vidět, že je velmi naštvaný. Dopluli jsme do druhého města Trost. Vystoupili jsme z lodě a porozhlédla jsem se. Nikde jsem neviděla svou matku.. Obávám se toho nejhoršího. Byli jsme sirotci. Nikoho jsme neměli a nevěděli kam jít. ,, Aaaa.. Už jste tady." Řekl někdo za námi. Otočili jsme se a byl to Hannes. ,, Pojďte se mnou. Budete u mě bydlet a starat se o vás." Dodal a vedl nás pryč. Později jsme došli k němu domů. Nebylo to špatný ale není to ono. Bez matky... Ale za to mám své věrné přátelé.
Byl večer a byli jsme sami, jelikož Hannes musí chránit druhou zeď. Leželi jsme v postelích a snažili se usnout. ,, Až mi bude patnáct, přihlásím se do armády a zabiju jednoho titána za druhým." Řekl Eren.,, Půjdu s tebou Erene." Řekla Mikasa. ,, Já taky." Přidal se Armin. ,,Já též!" Dodala jsem. ,, Ale víš že se můžeš přihlásit až za sedm let..." Řekl Eren a otočil se ke mě. ,, To mi je jedno ale přidám se."
O sedm let později:
Konečně nastal ten den... Jsem v armádě. Už dva roky jsem neviděla své přátele, ani nevím jestli jsou v pořádku. Stála jsem v řadě s ostatními kadety a kapitán Keith Shadis se s námi "seznamoval" velmi zvláštním způsobem a to je tím že na nás řval.... ,, Vaše jméno kadete!" Zařval mi přímo do obličeje až jsem ucítila pár kapek slin na mém obličeji.
,, Caroline Takumi pane!" Zařvala jsem mu nazpět. ,, Aaaa... Eren Jeager o vás mluvil. Byl nejlepší z kadetů tak se snažte!" ,, Ano pane!" A odešel k dalším kadetům. Takže Eren byl nejlepší? Určitě byl přidělen k Survey Corps. Jsou to vojáci, kteří zabíjejí titany mimo hradby. Doufám, že se jednoho dne přidám k Survey Corps. ,, Kadeti! Dnes začnem s tréninkem udržení rovnováhy na hácích!" Zařval velitel a my zasalutovali. A to tak že práva ruka byla na srdci a levá za zády. Šli jsme za velitelem a došli na místo. Šla jsem jako první z řady a postavila se mezi kovové tyče. Vojáci mi vysvětlili jakou mám mít polohu, nasadil mi postroj a začali utahovat lana, abych byla nad zemí. Nohy opustily pevnou zem a já byla ve vzduchu. Je to docela lehké když víte jak na to. Byla jsem jediná, které se to povedlo na první pokus. Po pár minutách mě sundali dolů a mohl jít další. ,,Vedete si skvěle kadete Takumi." Řekl velitel, když procházel kolem mě. ,,Děkuji pane." Poděkovala jsem mu. Měli jsme pauzu, takže jsem si mohla na chvíli odpočinout od toho řvouna. Byla jsem opřená o strom a dívala se na nebe. Tohle mi připomělo, jak jsem byla malá a s Erenem a ostatními jsme seděli u toho největšího stromu na louce, dívali se na nebe a říkali, co nám mraky připomínají. Uslyšela jsem za sebou kroky a tak jsem vstala a podívala se, kdo to je. Byl to velitel a nějaký muž, kterého jsem nikdy neviděla. ,, Caroline Takumi! Jste přidělena k Survey Corps!" Řekl velitel. Byla jsem v šoku. Jsem tu jenom jeden den a jdu k Survey Corps? ,,A-ale pane... Já ještě nic neumím." Řekla jsem na něj. ,, Neměj strach... Všechno tě naučíme my." Řekl ten neznámý muž a chytil mě za rameno. Šli jsme zpátky k táboru a všimla jsem si dvou koní. Pán neznámý nasedl asi na svého koně a ukázal, ať si sednu na toho druhého. Nasedla jsem na koně a jeli pryč z tábora. Jeli jsme vedle sebe v lese. Bylo mezi námi ticho a tak jsem ho zaplnila. ,,Jak dlouho pojedem?" ,, Pojedem jenom chvilku, není to daleko.... Jinak jsem Erwin Smith." Odpověděl mi.,, A mohu se zeptat kdo mě přidělil k Survey Corps?" ,, Chtěl to Eren sám... Chtěl vás mít u sebe, protože mu na vás záleží." Takže po těch dvou letech na mě nezapomněli. Tak jsme jeli dál až jsme dojeli k velkému zámku. ,, A jsme tady.." Řekl Erwin když jsme zastavili. Slezli jsme z koní a jeden z vojáků je odvezl do stájí. ,, Takže Caroline, tady budeš trávit dá se říct celý život." Zasmál se Erwin a odváděl mě dovnitř do zámku. Ukázal kde je kuchyň, jídelna, společenská místnost, výzbroj a pokoje ostatních. Vyšli jsme ven a ukázal mi zbytek. ,,Dnes máš ještě volno, ale zítra tě čeká trénink s velitelem." Řekl Erwin když začal pomalu odcházet zpátky do hradu. ,, S velitelem?" Otázala jsem se. ,, S kapitánem Levijem... To je vše co ti mužů říct." A odešel. Hmmm... Co teď.... Podívala jsem se za sebe a z boxu vykukoval nádherný černý kůň a díval se přímo na mě. Přišla jsem k němu a začal se ke mě lísat. Tak jsem ho začala hladit a moc se mu to líbilo. ,, Caroline..." Řekl známý hlas opodál. Otočila jsem se a uviděla Erena. ,, Erene!" Rozeběhla jsem se k němu a objala ho se slzami v očích. ,, Jsem ráda že tě vidím a že ti nic není." ,, Heh... To já taky Carol." A odtáhla jsem se od něj. ,,A co ostatní, jsou tu taky?" ,, Ano jsou... Ale teď jsou na výpravě.... Jinak už nikdy nešahej na toho koně." ,, A proč? Vždyť je hodný." Zeptala jsem se nechápavě. ,,Prostě na něj nešahej dobře." Odpověděl a já přikývla. Chytil mě za ruku a vedl do hradu. ,,Pojď... Představím tě veliteli." Dodal. Šli jsme po schodech nahoru a přišli hned ke dveřím na proti schodům. Eren zaklepal a vešli jsme dovnitř. Za stolem seděl velitel Levi s nohama na stole. ,,Pane!" Řekl Eren a oba dva jsme zasalutovali. Levi se na nás podíval, ale pak zůstal jeho zrak na mě a celou si mě prohlídl. ,, Kapitáne... Tohle je nový kadet, kterého jste mi povolil." Řekl Eren velitelovi. ,,Dobře... Necháš nás tu o samotě Erene... Musím tady s dámou probrat pár otázek." Řekl Levi a zvedl se ze židle. Eren se otočil a odešel. ,, Takže vaše jméno?" Zeptal se a byl u mě strašně blízko. ,, Caroline Takumi pane." ,,Dobře... Let?" ,, 17." ,,Mladá... A umíte něco?" ,,Jenom držet rovnováhu na lanech pane." ,, Takže se budete muset naučit všechno.... Sakra.... Zítra začínáme v sedm ráno... A aby bylo jasno..." Řekl, chytil mi bradu a zvedl mi jí do úrovni jeho oči. ,, Nechtějte provést něco špatného vojáku, protože můžete být velmi tvrdě potrestána... Ale vypadáte jako rozumný člověk z téhle party debilů.... A ještě jedna věc... Když jste teď pod mým velením, patříte jenom mě...." Pustil mi bradu a šel si sednout zpátky do židle. ,,Můžete odejít kadete...." Řekl a začal si něco psát do papíru. Zasalutovala jsem a odešla. Zavřela jsem za sebou dveře a Eren na mě čekal. ,,Na co se ptal?" Zeptal se. ,, Znáš to... Nějaké hlavní informace." Odpověděla jsem mu. Eren mě znovu chytil za ruku a vedl mě ke dveřím, které byly opodál. ,, Tohle je tvůj pokoj." Řekl Eren a otevřel dveře. Vypadal moc pěkně. Je to tu hodně prostorné.... Velká skříň i velká postel, stůl s židli a okno. Nejvíc úžasné bylo to, že šel vidět z okna les. ,, Je úžasný Erene... Děkuji" Hlesla jsem a objala ho. ,, Nemáš zač... Měla by sis odpočinout, určitě jsi z toho všeho unavená. Plus ještě máš zítra tvrdý trénink tak ať máš hodně energie." A odtáhl se ode mě. ,,Máš pravdu... Měla bych být připravena. Tak teda dobrou?" A zasmála jsem se. Eren se taky pousmál, popřál mi dobrou noc a odešel. Raději jsem zamkla, aby mi tu někdo nevlezl. Podívala jsem se do skříně a tam byla výstroj, kabát, košile na spaní a bunda se znakem Survey Corpsu. Je to fakt neuvěřitelné, že jsem se sem dostala díky Erenovi. Už je pozdě mu poděkovat tak mu to řeknu až zítra, pokud teda budu mít ještě nějaký čas. Vzala jsem si košili a převlékla se, vlezla do postele a šla spát. Ale stále jsem měla myšlenky na Levije. Co tím myslel že patřím jemu? Jakože ano je to velitel ale tohle bylo fakt zvláštní....