Bylo nebylo, jednoho dne, když slunce svítilo již vysoko nad obzorem, na nebi nebylo mráčku a foukal jen mírný větřík, se obyvatelé Subterijského města Doerr dozvěděli zlou zprávu. Auriniané, mocnější národ žijící na sousedním, daleko větším ostrově, se vydali na lov. Všem bylo jasné, co to znamená. V městečku nastala panika. Všichni si pobrali jen to nejdůležitější a prchali pryč. Nastala chvíle, které se všichni tolik obávali. Ta chvíle, o níž věděli, že jednou přijde, nebylo však možné se na ni připravit. Každý chtěl zachránit především sebe, nebyl čas myslet na ostatní. Matky ještě rychle stihly posbírat své ratolesti, bohužel ty, které měly dětí vícero, byly nuceny je zanechat jejich osudu. Všude se ozývaly nářky, každý ale věděl, že jestli chce žít, musí pospíchat pryč.
A co že jsou ti Auriniané zač? Je to mocný národ, který si tento menší ostrov podmanil a všechny jeho obyvatele se rozhodl bud zabít, nebo zotročit. Nikdo z těch, které Auriniané odvedli, se už nevrátil. Tito krutí lidé jsou na rozdíl od Subteřanů daleko vyspělejší, především disponují silným loďstvem, což menší ostrov pocítil zatím nejvíce. Od doby, kdy objevili menší ostrov a aurinijský král prohlásil, že nikdo na Subterii již není svobodným člověkem a všichni patří Aurinianům, vládne mezi Subteriany strach a panika.
Není tedy divu, že se všichni setkání s nimi snažili vyhnout. Auriniané již stihli vymítit více než polovinu druhého národa a nadále pokračují. Prchající lidé, mířící do vnitrozemí, se snaží ukrýt před nepřítelem v nehostinné přírodě, kterou Subteria nabízí.
I přes to všechno, co hrozilo, se našli i takoví, co chtěli pomoci těm, kteří utéct nemohli. Jedním z nich byl i pohledný mládenec Aleacky, který se rozhodl neopustit svou milou Lorie. Měla ošklivé zranění na noze, které ji značně omezovalo v pohybu. Aleackyho láska byla opětovaná, ale nebylo jí přáno. Lorie byla z vážené rodiny, on byl sirotek. Neměl nikoho a nic. Lorie byla zasnoubena s boháčem, jejichž sňatek domluvili jejich rodiče již v jejich útlém dětství. Lorie však táhlo srdce jinam, což způsobovalo nemalé konflikty, nejen mezi samotnou dívenkou a jejími rodiči, ale také s rodinou jejího snoubence.
Aleacky však svůj život miloval. V dětství to sice snadné nebylo, jak ale pomalu dospíval, stal se z něj schopný lovec, který dokázal nasytit nejen sebe, ale také značnou část obyvatel města. Od dvanácti let se vydával s dospělými muži na lov a mnohokrát byl nejúspěšnějším lovcem. Když zrovna neměl co na práci, vydával se na procházky do přírody, kde ze všeho nejraději pozoroval divoké koně, nespoutaně se prohánějící divokou přírodou. Za soumraku se scházel s Lorie, která za ním potají chodila. Jinak se scházet nemohli, Loriin otec to nedovoloval. Aleacky se mu po zlých zkušenostech raději vyhýbal. Na Lorie však myslel stále.
Teď však nezůstal nikdo. Nikdo kromě něj. Její otec, matka a dokonce i statečný snoubenec si posbírali pár svých věcí a zmizeli mezi prvními. Aleacky chtěl utéct také, když si však všiml Loriiny rodiny, jak odchází bez ní, rozhodl se jí najít. Pospíchal do jejich honosného domu, kde našel uplakanou Lorie. Ona ho prosila, aby utekl a zachránil si život, on byl ale neústupný. Chtěl se svou milou zůstat až do samotného konce svého života, zapřísáhl se, že ji nikdy neopustí. Popadl ji do náruče a ve snaze dohnat ostatní pospíchal směrem, kterým se vydali. Auriniané byli však příliš blízko. Proto netrvalo dlouho a vnikli do města. Když zjistili, že se zde nikdo nenachází, pospíchali dál. Bylo jim jasné, že jejich kořist není daleko.
Aleacky zamířil do toho nejhustšího křoví, stále nesouc v pažích vystrašenou, plačící Lorie. Skláněla hlavu a tiskla se na jeho hrud, když probíhali hustým lesním porostem, kde je šlehaly drobné větvičky. Hnědooký hoch běžel, jak jen mu síly stačily. Svaly se mu napínaly, těžce chytal dech. Přesto však dokázal kmitat nohama rychlostí, se kterou by snad dohnal i vyplašeného jelena. V očích se však držel výraz připomínající k smrti vyděšenou lan. Srdce mu bilo jako o závod, nohy se pomalu podlamovaly, již nebyly schopné s ladností překonávat vysoké kořeny a další přírodní nástrahy. Pomalu ztrácel rovnováhu, pravá noha mu podklouzla. Pokusil se ještě zachránit situaci a vyrovnat to, jeho levá noha však v tomtéž okamžiku zavadila o kus spadlé větve a dvojice se rázem ocitla na zemi. Mladík ležel na zemi, rukama si svíral hlavu a snažil se popadnout dech. Námahou mu z očí vytryskly slzy, které však rychle zahnal. Měl pocit, že mu každou chvíli vybouchne hlava. Na rukou i na nohách měl vystouplé žilky, zrychleně dýchal a srdce splašeně bušilo. Celé tělo měl jemně zdobené malými škrábanci, které byly způsobeny hustým lesním porostem, kterým se v běhu musel prodírat. Ranky nebyly nijak hluboké ani příliš nekrvácely, bylo to však nepříjemné. Chodidla měl rozedřená celá, boty ztratil cestou. Jakmile se jeho dech alespoň trochu zklidnil, natáhl ruku k Lorie.
Ležela obličejem k zemi, její šaty byly potrhané a rána na noze byla stále velice ošklivá. Když se jí Aleacky jemně dotkl, cukla sebou, pomalu zvedla hlavu a podívala se svému zachránci do očí. V těch jejích stále ještě zbývalo pár posledních jiskřiček naděje, které však uhasínala obrovská tíha neskutečné bolesti a zoufalství. Moc dobře si v ten moment uvědomovala, že právě prožívá poslední chvíle svého života. Netušila, jestli jí zbývá posledních pár hodin, nebo dnů, věděla však, že to nebude mít dlouhého trvání. Aleacky si takové myšlenky nepřipouštěl. V očích se mu zračila odhodlanost dostat sebe a především Lorie do bezpečí. Byla to jen nepatrná chvilka, kdy si takto hleděli do očí a mlčky si předávali své pocity a myšlenky. Museli ale pokračovat dál.
Les se utišil, nikde nebylo slyšet nářků vyděšených Subteřanů, ani bojovného řevu Aurinianů. Odběhli daleko od ostatních, netušili, kde se nachází. Bylo tedy zbytečné dál pokračovat, jen se posunuli na lepší místo – malou prohlubeň v zemi, která je alespoň trochu chránila před tím, aby je někdo našel.
Nemluvili, oběma došla slova. Nebylo co říkat. Chlapec si sundal košili, tedy alespoň to, co z ní zbylo a udělal z ní provizorní obvaz na dívčinu zraněnou nohu, na které se nacházela hluboká otevřená rána, která začala opět krvácet.
Oba se třásli, jen těžko usoudit, zda-li to bylo ze strachu, či snad proto, že jim byla zima. Seděli tam dlouho, dokud nezačala celý les pohlcovat tma. Bylo riskantní zakládat oheň, podle světla by je mohli Auriniané snadno najít. Na druhou stranu právě oheň pro ně znamenal jedinou možnou ochranou před dravou divokou zvěří, které bylo v těchto lesích požehnaně. Nakonec se rozhodli alespoň pro malý plamínek, který jim dodával falešný pocit bezpečí.
„Aleacky" promluvila do ticha Lorie. Upřeně hleděla do ohně, jakoby v něm snad něco viděla. Hlas se jí chvěl, mluvila pomalu a velice tiše. On jen zvedl hlavu a Lorie mluvila dál.
„Slib mi," začala pomalu. Aleackymu začalo docházet, co se děje. Vstal od ohně a sedl si vedle Lorie. Stiskl její dlaně do těch svých, až se jejím tělem prohnalo příjemné, neznámé teplo.
„Slib mi, že až nás najdou" chraptěla dál. Slova vyslovovala velice těžce, namáhala se, aby je dokázala vyslovit.
„Nenajdou" snažil se ji trochu povzbudit Aleacky. Uvědomoval si ale, že šance jejich nadějí na záchranu je tak nízká, že je snad hřích o ní přemýšlet. A i kdyby je Auriniané nenašli teď, objeví je příště. A nebude trvat dlouho, až zcela prohledají celý ostrov.
„Chci zemřít jako svobodný člověk, Aleacky," řekla a po tváři jí stekla slza „jestli nás najdou, urychli mé trápení"
Její řeč se najednou změnila. Hlas byl čistý, netřásl se. Mluvila chladně, bez náznaků jakýchkoli pocitů. Aleacky jen třásl hlavou ze strany na stranu: „Ne, ne, ne"
„Musíš mě zabít, jestli mě miluješ"
Aleacky bolestně zkřivil výraz, natáhl se ještě blíž k Lorie a naposledy ji políbil.
Hnědooký chlapec si v hlavě přemítal všechny ty společné chvilky, které strávil po Loriině boku. Musel se se slzami v očích mírně usmát do tmy. Netušil, že se Lorie snaží se všech sil zůstat ještě při životě. Bolest, která jí procházela nohou, ji pomalu posílala do mdlob, nevěděla, jestli se ještě probudí.
Aleacky se ještě naposledy podíval na přenádhernou oblohu, na které se vyobrazovaly přenádherné obrazce galaxií s nekonečným množstvím hvězd. Zpozorněl, když si všiml nepatrného světélka, jak pluje oblohou.
Padá hvězda, Aleacky, něco si přej!
