Soul Bearer ~ CZ

12. Pod horou

Přestávala jsem slyšet Luciferova slova a cítít Ježíšovi ruce na svém těle. Přestávala jsem vlastnit tělo.

Přesunula jsem se plně do oné nehmotné podstaty, vznášející se nad tmavým mořem. Vzdalovala jsem se od trojice lidí, kteří mířili k božím mukám, a s panikou si uvědomovala, že se blížím k Očistecké hoře. Snažila jsem se pohnout, zakřičet, nesouhlasit, ale nevěděla jsem jak. Bez těla mi to nešlo. Jenom jsem se jako mlha plížila k hoře a ztrácela trojici lidí před sebou, až mi zcela zmizela z očí.

Dostala jsem se až k hoře. Byla větší, než se zdála z kláštera. Mlha ji skrývala pod sebou, ale i tak bylo zřejmé, že je obrovská. Z výšky jsem viděla masu lidí čekajících dole, vzhlížející k vrcholu haleným v mlze. Všichni vypadali podobně. Nosili šedé nevýrazné pláště a byli bosí. Měli bezvýrazné tváře, oči bez lesku a citu, rty semknuté, mlčící.

Po skalních okrajích hory stály postavy v černých kápích s dlouhými biči v rukách. Netrvalo mi dlouho si odvodit, že hlídají jedinou možnou cestu, jak se z hory dostat pryč.

Co vám budu povídat, i tady se rozléhalo příšerné očistecké ticho. Občas bylo slyšet šramocení kamení, naráz lidské kůže na tvrdý povrch, bolestné zlostné syknutí a zapraskání biče. Celá atmosféra hory připomínala psycho-horor film. Nebylo tu přímo nic zvráceného, ale přitom jsem jasně cítila, že je tu všechno špatně.

Ale teď, zpátky ke mně. Pořád jsem netušila, co se vlastně stalo. Proto jsem se raději připravovala na sestup dolů, a že těm kukluxklaňákům nějak vysvětlím, že to je všechno omyl a nedorozumění. Sestup se ale nekonal. Místo toho se jeden člen kukluxklanu rozhodl švácnout po mě bičem. Snažila jsem se uhnout, ale pořád jsem nevěděla, jak s mlhavým já vlastně pracovat. Samozřejmě se trefil hned na poprvé a jako by mi tím ,,vypnul" svět.

Nic jsem neviděla, neslyšela, necítila. Všechno bylo pryč. Dokázala jsem pouze vnímat svoji existenci v husté černotě. Měla jsem nahnáno. A to dost.

,,Do hajzlu," vyklouzlo mi po chvilce a k mému překvapení to znělo jako můj lidský hlas. Nejspíš se mi zase vracelo tělo. Cítila jsem taky chlad na dlaních a prstech. Pomalu se rozléval celým mým tělem. Vnímala jsem doteky na svých pažích. Někdo je pevně svíral.

Vracel se mi sluch. Pořád bylo slyšet moře a kvílení větru. Se sluchem se vracel i zrak.

Zamžourala jsem před sebe a všimla si postavy. Snažila jsem se vidět víc. Stála jsem v prosklené krychli, chráněna před větrem, držena dvěma kukluxklany. Pecka den.

Očima jsem se vrátila zpátky k postavě a zaměřila se na detaily.

Muž, jehož urostlé tělo a symetrické rysy, dávali dohromady snad ti z nejkrásnějších andělů. Jemné strniště zdůrazňovalo mužnou čelist a rty. Čeho si nešlo nevšimnout, byl ostrý pohled, kterým se na mě díval.

Shrnem si to. Jsou tady se mnou dva sekťáci a kus chlapa. Útěk nepřichází v úvahu. Připadala jsem si malinká. Bezmocná.

Rozhodla jsem se nepříjemnému pohledu uhnout. Sklopila jsem oči a všimla si svých bosých nohou. Na sobě jsem měla šedý mdlý plášť. Byl to onen stejný úbor, co měli lidé pod horou.

Střelila jsem pohledem zpátky k chlapovi a ruce kukluxklaňáků mě sevřely pevněji. Chtějí mě poslat mezi masu polomrtvých těl pod horu.

Nahlas jsem vydechla.

,,Ne! To přece nejde!"

Začaly se mi klepat kolena a na tvářích jsem cítila horké slzy. Už chápu, proč lidi vypadali na hoře tak mrtvě. To strach je zabil.

Muž opustil vzdálenost, kterou jsem považovala za bezpečnou, a přiblížil se o pár kroků ke mně. Promluvil hlubokým hlasem:

,,Volné duše do Očistce nepatří. Jste tu, abych zjistil, co se děje a proč se bez mého vědomí po Očistci loudá Lucifer, Ježíš a duše s Petrovým univerzálem. Chudák svatý Petr je z toho nervózní a neschopný své každodenní práce. Také by mě zajímalo, proč jste u sebe měli desky s duší a proč jednáte v nesouladu s nebeskými úmysly a osobami, jako je archanděl Michael."

,,V nesouladu? Možná právě Michael jedná v nesouladu s nebeským kodexem," ozvala jsem se.

,,On vás sem poslal? Jste tedy pracovník, aha... spadající pod Boha nebo Lucifera?"

,,Pod Lucifera," řekla jsem potichu.

Přikývl.

Na chvíli bylo ticho a muž pozoroval přes sklo řádění moře tam venku. Jakoby ve vlnách něco četl a v dešti něco poslouchal. Něco, co pro mě bylo tajné avšak velmi důležité. Možná rozsudek, nebo drby, co já vím.

Po chvíli se otočil a přistoupil ještě blíž ke mě. Nedokázala jsem se na něj podívat. Měla jsem strach z ostrých očí. Strach cokoliv říct. Strach, že zmizím v davu s těmi mrtvolnými těly.

Jeho blízkost mě však donutila vzhlédnout k oné krásné tváři. K mému překvapení, oči už ale nebyly tvrdé. Změkly.
Palcem mi přejel po tváři a střel slzy. Pozoroval je a potom pohledem sklouzl zpátky k mému obličeji. Bez jediného slova jsem nyní věděla, co chce slyšet. Jakoby mezi našima očima probíhala konverzace.

Slova mi vyplynula v mysli, přesto však nesměřovala k němu. Směřovala k Luciferovi:

Jestli mám opustit všechny svoje panikařící, neschopné, milující podstaty, tak vám říkám tohle: Ať se zítra stane cokoliv, měli jsme dnešek a pár dalších fajnových dnů, za které vám děkuju. Ničeho nelituju.

Muž se usmál.