Soul Bearer ~ CZ

1. Odběr

08:05

„Zatněte pěst a zacvičte si, slečno Evansová," řekla sestra s očima přilepenýma na mé žíle. Zápach desinfekce mě štípal do nosu.

Jak to někoho může bavit, nimrat se v ostatních? Nejspíš šťourání, a to v informacích všech zaměstnanců, baví i mého šéfa Johna Dalleyho.

Posílá všechny své blízké spolupracovníky (včetně mě, jeho sekretářky) na odběry krve, aby preventivně zjistil, zda jsou čistí, co se alkoholu a drog týče. Samozřejmě taky jako prevenci nějakých onemocnění.

Pan Dalley je vůbec zvláštní člověk. Je velice úzkostný, nedůvěřivý, cholerický puntičkář, ale možná díky tomu je právě úspěšným šéfem úseku časopisu Daily News tady na Jeffersnově ulici v blízkosti centra Londýna.

Jako sekretářka jsem nastoupila teprve před rokem a půl. Práce je to docela hektická, ale jsou z toho dobré peníze a člověk se dostane k zajímavým kontaktům, což se mi jako 24leté „nezkušené vystudované holce v oboru", hodí.
Zatímco jsem dumala nad panem Dalleym, sestra odvedla svou práci.

„Vy jste z Daily News, že ano?" usmála se na mě.

„Ano. To je na mě workoholismus tak poznat?" usmála jsem se zpátky.

„Ale vůbec ne. Pozdravujte pana Dalleyho. Nashledanou."

Udiveně jsem se pousmála. Evidentně jsou na klinice ještě horší drbny, než u nás v Daily News.

08:35

Vešla jsem do hlavní budovy Daily News a mířila ke své malinké kanceláři. Bylo tu rušno, jako vždy. V hlavě už jsem si plánovala, co všechno musím za dnešek stihnout, když mě vyrušil známý hlas.

„Hej Sam! Kde jsi byla? Chtěla jsem tě před prací pozvat na kafe!"

Běžela ke mě moje kolegyně a kamarádka Maddie. Měla nadváhu, zvučných hlas, ještě zvučnější smích a skvělý smysl pro humor.

„Byla jsem na klinice kvůli těm Dalleyho testům," zavrátila jsem oči a ukázala jí paži s náplastí.

„Testy? Jaký?"

„Ty odběry přece. Včera mi ještě tvrdil před vaší poradou, že to chce se všemi pracovníky z oddělení B probrat, aby se nachystali na preventivní opatření. Ty jsi tam nebyla?"

„Byla, ale nic takovýho neříkal."

„To je divný. Hrozně mě na ty odběry dneska hnal, prý ať má prověřený všechny."

„Hele on je magor. Ti říkám, poslední dobou se mi nějak nezdá. Moje teta Wilma z Kansasu se chovala podobně a skončila na antidepresivech v sanatoriu. Šplíchá mu na maják."

„Mě spíš přijde, že se něčeho bojí. Třeba je vážně nemocnej. Možná něco s imunitou, proto chce mít všechny kolem prokleplý."

Došly jsme k mé kanceláři, když se z chodby vynořil Dalley a tisknul si nějaké černé kožené desky k hrudi.

„Slečno Evansová! Tak vy už jste zpátky! Zrovna jsem vás hledal!"

Maddie se ke mně naklonila.

„Imunita jo? Tohle je v mozku Sam, v mozku," s chichotáním odbočila do druhé chodby.

Vzhlédla jsem k šéfovi.

„Co potřebujete, pane Dalley?"

„Potřebuju si dnes zařídit pár důležitých věcí v centru a už se nebudu vracet. Víte, co vše máte udělat?"

Nervózně těkal očima po mé tváři, stále svírající ty černé desky na prsou. Přikývla jsem a poklepala na diář, který jsem držela v ruce.

„Mám vše zapsané. Kdybyste ještě něco potřeboval, jsem na telefonu."

„Skvěle, díky."

Jeho hubená vysoká postava spěšně zmizela v chodbě. Ani jsem se ho nestihla zeptat, proč na poradě nezmínil odběry krve. Možná má Maddie pravdu. Možná mu šplouchá na maják.

18:11

Konečně čas jít domů. Balila jsem si věci do kabelky a vypnula počítač. Ještě než jsem odešla z kanclíku, stihla jsem orosit kaktusy na stole, kteří se tvářili, že je pracovní prostředí stresuje víc než mě. Tady v budově začal být klid, naopak venku bylo rušno a horko.

Po cestě na metro jsem se snažila dovolat panu Dalleymu, kvůli dvěma zítřejším meetingům, ale marně.

Na tom chlápkovi mi už nějakou dobu něco nesedí. Odběry, prevence, úbytek váhy, kruhy pod očima a neustálé vyřizování, do kterého nevidím. Papíry nechával vždycky na mně. Nesnášel je, ale teď si je střeží jako poklad. Začínala jsem mít pocit, že to nebude „jen" nemoc nebo deprese. Pan Dalley dost možná v něčem jede...