Soul Bearer ~ CZ

7. Andělé jsou hajzlové

Stále jedenáctý den v předpeklí - 08:59

Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Černý jumpsuit, páskové boty na podpatku, rozpuštěné vlnité vlasy, jemný make-up s červenou rtěnkou. Jako sekretářka mám rozhodně lepší úbor, než jako uklízečka hajzlíků.

Jela jsem výtahem do nuly a chystala se ven šéfovi pro Starbucks. Nebudu kecat, když si přiznám, že jsem byla dost nervózní. Outfit mi však dodával jistotu a odhodlání.

Prošla jsem rychle kolem Háda a goril v 0 patře a mířila ke dveřím se vstupní kartou.

Sebevědomě jsem přistoupila ke dveřím.
Přiložila jsem kartu k čidlu. Nic. Dveře nereagovaly. Zkusila jsem to znovu. Zase nic. Sebevědomí zmizelo a začalo mi být horko.

Vtom se pohla jedna gorilí postava a zamíříla si to ke mně. Panebože, určitě mě nepustí dál. Budu mít průser...

,,Musíte takhle, slečno," řekl hlubokým hlasem a pousmál se. Vzal si ode mě kartu a jedním plynulým gestem přejel kódem po čidlu.

Ajo jasně. Nepřikládat ale přejet.

,,Díky," usmála jsem se a spěchala za dveře. První trapas za mnou.

Prošla jsem tichou bankou a zastavila se u východu. Posuvné dveře se otevřely a mě ovanul městský známý vzduch.

Vykročila jsem na ulici. Pod dlouhé době jsem byla venku. Město působilo klidně a přívětivě, vůbec ne uspěchaně, jako jindy.

Vydala jsem se známou ulicí ke Starbucks a prohlížela si výlohy. Taky jsem koukala po lidech, jestli třeba nevidím známou tvář. Třeba Maddie. Snažila jsem se zahnat smutné myšlenky tím, že jsem přemýšlela, co všechno mě dneska v práci ještě čeká.

09:36

Vešla jsem do Luciferovi kanceláře s kávou. Stál u verandy s dlouhými závěsy a něco si psal do mobilu.

,,Ááá káva je tu! Položte mi ji na stůl, prosím."

Udělala jsem, co mi řekl.

,,Máte teď něco na práci?"

,,Momentálně ne."

,,Tak už máte. Půjdete se mnou nahoru, potřebuji se domluvit na datum soudu. Aspoň se něčemu přiučíte. Pojďte."

Vzala jsem si diář, abych vypadala důležitěji a s Luciferem jsme zamířili k výtahu. Během cesty všechny vesele zdravil.

Vystoupili jsme ve třetím patře, když se ke mně Lucifer nenápadně naklonil.

,,Ta bílá mě vždy velmi nepříjemně oslňuje a to nemluvím o tom, jak mě z těch svatejch podlah pálí podrážky."

Zasmála jsem se.

,,Mě spíš vadí Michael."

,,Opravdu?" zeptal se udiveně.

Nechápavý výraz jsem mu opětovala.

,,On vám jenom vadí? To musíte mít velmi silný žaludek."

,,Dobře, myslím, že dneska po druhém setkání změním názor k horšímu."

,,To si buďte jistá."

Prošli jsme kolem recepce a vrby. Všimla jsem si, že pracovníci v přednebí na nás reagovali různě. Jedni nás s úsměvem zdravili, druzí nás pohledem propalovali.

V chodbě před kanceláří jsme se střetli s Michaelem.

,,Zdravím brachu," usmál se na něj široce Lucifer.