Soul Bearer ~ CZ

10. Zrada

Otevřela jsem pomalu oči. Zjistila jsem, že jednou paží objímám desky a tou druhou kmen smrku, který stál na okraji lesa, rozprostírajícím se na útesu. Pod skalnatým útesem řádilo rozbouřené moře. Nohy se mi klepaly. Přede mnou se rozléhala pustina, v jejímž středu se chvástal bílý, mramorový, polorozpadlý klášter. Bylo tu mrtvolné ticho, mísící se s duněním vln a studeného větru.

Jsem mrtvá? Podle atmosféry tohle asi nebude ráj...
Ozvalo se hlasité, dunící zvonění zvonů z kláštera.

Je to tady. Moje poslední hodina.

Přitiskla jsem se blíž ke kmeni smrku, jako by to byl můj jedinej kámoš, co mě podrží v mizerný situaci. Smutný je, že je to nejspíš pravda. Nikdo nikde. Instinktivně jsem se tedy rozhlédla kolem. V zorném poli jsem přece jen zachytila postavu stojící pár metrů ode mě vedle kamenných božích muk u kláštera.

„Panebože," vydechla jsem potichu.

„Špatně, zkuste to znovu," řekl.

Zrádce? Prozatím mu ponechejme označení Lucifer.

Zírala jsem na něj a ve zvuku dunících zvuků přemýšlela. Nejprve bude rozumné zjistit, kde jsem a co se stalo, potom na něj můžu být naštvaná.

„Kde... kde to jsme? "

„Vím o jednom pojmenování, ale nechci být sprostý před dámou,"začal, ale já ho přerušila.

„Nechte si ty vtípky a na rovinu řekněte, kde jsme."

Cítila jsem se jako podvedený hňup a na vtipy jsem opravdu neměla náladu.

Podíval se na mě s trochou údivu a zamyšlení.

„Jsme ve skladišti duší v přednebí. Když slezete z toho smrku, můžete se toho pohodlněji dozvědět víc. "

Opatrně jsem se pustila kmene stromku a sešla z kopečka za Luciferem na otevřenou pláň s klášterem.

„Támhle vzadu," ukázal přes černé moře před námi do dálky, „vidíte tu horu?"

Přejela jsem pohledem velikou skalnatou horu tyčící se za neklidným mořem. Kývla jsem.

„To je Očistec."

Prudce jsem se na něj otočila.

„Očistec?! A jak jsme se sem dostali?!"

„Jediný, kdo nás sem mohl šoupnout, byl v té chvíli Chárón. Možná to udělal, aby nás schoval před Michaelem, ale u něj člověk nikdy neví. Je to starý morous a moc toho nenamluví."

„Nemůžete nás nějak přemístit zpátky?"

„Jsem Ďábel, ne Gandalf."

Nehodlala jsem to vzdát.

„A co to skladiště? Přes něj se dostat zpátky nemůžeme?"

„Skladiště je tady pod lesem. Jsou to hluboké, spletité chodby táhnoucí se od lesa pod mořem až k hoře. Jsou tam odsouzené duše, cestují k Očistci - hoře - tu musejí vyšlápnout až nahoru, čímž se zbavují postupně hříchů. Já to teda vidím trošku jinak a mám k tomuto středověkému systému určité výhrady, ale to je pouze můj názor a nikoho nezajímá. Zpátky do přednebí se lze dostat, pouze pokud sem vstoupíte sama díky vlastní vůli. Pakliže je sem někdo seslán, jako my a duše, zpátky se samy nedostaneme. Podobné skladiště máme i my, spadá pod předpeklí."

„Tam vede cesta duší jinam, než k hoře," řekla jsem potichu.

Věnoval mi jeden z úsměvů, který jsem na něm tak často nevídala. Mrazilo z něj, a proto ani nevadilo, že jím neplýtvá.