Soul Bearer ~ CZ

4. Boží smlouva

10:31

Došla jsem zase zpátky k výtahu. V ruce jsem držela dotazník, který jsem si vyplnila v klidu na semišové sedačce na chodbě u Luciferovy kanceláře.

Čekala jsem, že tam budou třeba otázky typu kolikrát jste přečetla bibli, jak často navštěvujete kostel, ke které farnosti patříte, ale žádné takové otázky v dotazníku nebyly.
Místo nich jsem musela uvádět kolik sexuálních partnerů jsem v dosavadním životě měla, jestli kouřím, konzumuju alkohol, beru drogy, jaké školy mám vystudované, jestli pracuji a jak dlouho a spousta podobných otázek. Každá z nich musela být povinně a pravdivě zodpovězená. Cítila jsem se jako u FBI.

Nastoupila jsem do výtahu ještě s pár lidmi v tmavém oblečení. Odhadla jsem, že to jsou pracovníci předpeklí.
Moment. A to jedou se mnou nahoru? Do přednebí? Tady je všechno špatně nebo pořád nechápu, co se tady vlastně děje.

Výtah zastavil ve 3. patře a my jsme vystoupili do prostoru řešeném v tlumených světlých barvách. Přímo naproti mě bylo ve zdi zabudované obrovské akvárium s množstvím pestrobarevných rybek a korálů.

Odbočila jsem doleva, prošla kolem akvária, které lemovalo stěnu chodby vedoucí do hlavního vestibulu.
Vestibul byl velký prosvětlený, ale co upoutalo mou pozornost, byla vzadu obrovská sklánějící se vrba s fialovými kvítky spouštějícími se k zemi jako liány. U ní, z bílé mramorové stěny, vycházely jednotlivě široké schody, dřevěné vyhlazené pláty v barvě capuccina, vedoucí za jakousi zrcadlovou velkou stěnu. Podobně jako u vstupu do celého tohohle prapodivného luxusního areálu, i tady se nacházela recepce. Lidé tu však byli oblečení do světlých barev. Vedle recepce visela tabule s šipkami a jednotlivými nacházejícími se úseky přednebí. Šipka, ukazující směrem ke schodům u skvostné vrby, označovala Goodmanovu kancelář.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k modernímu schodišti. Mohla jsem si teď vrbu prohlédnout více zblízka. Jakoby v každé vrásce kůry byly uloženy miliony vzpomínek.

Došla jsem nahoru do chodbičky s křesílky, konferenčním stolkem. Čelo místnosti protínaly dvoukřídlé dveře ze světlého dřeva. Další troje dveře se potom nacházely naproti křesílkům. Vypadalo to tu jako v nějaké čekárně u terapeuta pro postižené posttraumatickým šokem. Klidné, útulné, světlé a tiché prostředí.

Z menších dveří na boku chodby vyšel blonďatý muž s ostrými rysy. Že by tohle byl Goodman?

„Dobrý den, já... přinesla jsem dotazník," vykoktala jsem. Na nic blbějšího jsem se nezmohla.

Chlápek zvedl obočí.

„Máte sjednanou schůzku?"

„Nemám."

„Ani rezervaci?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„A duši máte?"

„P-prosím?"

Povzdechl si.

„Vy jste tu poprvé, že?"

„Ano."

„Pan Goodman nemá čas. Je zaneprázdněný. Budete muset počkat."

„Ale mě posílá pan Lucifer. Mám to donést panu Goodmanovi," poklepala jsem na dotazník.

„Tím spíš," ohrnul nos, jako by mu Luciferovo jméno smrdělo.

Už jsem se nadechovala, že mu něco jedovatýho řeknu, když nás vyrušila další osoba.

„Nějaký problém Michaeli?" ozval se měkký hlas.

Za mnou stál muž s jemnou tváří, udržovaným plnovousem, dlouhými kaštanovými vlasy, oblečený do bílé košile a černých kalhot. Vypadal skoro jako... Ježíš.