Soul Bearer ~ CZ

14. Den rozloučení

Tupá bolest nad obočím a za očima. To bylo první, co jsem si uvědomila po probuzení. Oči jsem radši neotvírala. Na světlo jsem neměla náladu a moje kocovina asi taky ne. Musela jsem se proto zasoustředit na ostatní smysly, než je zrak, abych zjistila, kde se vlastně nacházím.

Zkusila jsem sluch. Na okno ťukaly kapky vody. Pršelo.

Chuť mi dala hořkou ovíněnou facku.

Teď hmat. Pod prsty jsem cítila jemnou látku prostěradla.

Dále jsem zkoušela čich. Vůně kávy, cedrového dřeva a skořice. Lucifer.

Prudce jsem otevřela oči.

Ležela jsem ve velké posteli. Dle interiéru jsem usoudila, že se stále nacházím v sídle.
Pomalu jsem se posadila. On seděl naproti mě v křesle, v bílé rozepnuté košili a černých kalhotách.

,,Ježíšikriste já tu spala?!" vyhrkla jsem.

,,Nevím, proč mě pořád označujete svatými, ale ano. Spala."

,,A co tu děláte vy?"

,,Defakto tu bydlím."

,,Ale, já mluvím o... No totiž..., " zoufale jsem ukázal na postel.

,,Ach tak. Okýnečko. Nebojte, takový zážitek by vaše mysl ani tělo nezapomnělo."

,,Takže?"

,,Jenom jste se včera, řekněme rozvláčnila pod sílou vína, tak jsem vám jako gentleman pomohl do postele. Potom jsme tu spolu strávili noc, samozřejmě ve vší počestnosti. Já na gauči, vy v posteli. Nic víc, nic míň."

,,Dobře, díky. A omlouvám se. Tohle se mi už dlouho nestalo," chytila jsem se za čelo.

,,Neomlouvejte se. Včerejšek byl určen k oslavám a každý měl právo si večer užít po svém. Pakliže se vám líbil, jsem více než polichocen. A copak moje nabídka? Uvažovala jste o ní?"usmál se široce.

,,Ano, ale dejte mi prosím ještě pár dní na rozmyšlenou."

Přikývl.

,,A ještě jedna záležitost," vstal a zamířil za mnou. Nechápavě jsem na něj hleděla, když si sedl na okraj postele a podíval se mi do očí.

,,Něco pro vás mám, Sam. Asi byste o tom měla vědět. "
Jeho hlas zněl vážně a tiše.

Z kapsy košile vytáhl černou matnou dopisní obálku. S pohledem upřeným do jeho očí jsem si obálku vzala a opatrně ji otevřela. Uvnitř se nacházelo Dalleyho parte a pozvání na pohřeb, konající se za týden. Mlčela jsem a koukala na papír a na větu tištěnou okrasným písmem.

Johne Dalley, odcházíš v Božím jménu, však v srdci zůstáváš,...

Měla jsem smíšené pocity a nevěděla, co na to vlastně říct.

Po chvilce ticha, kdy se v místnosti prolínal zvuk deště s tikajícími hodinami, jsem promluvila.

,,Naučila jsem se tady důležitou věc, a to že smysl tohoto světa se neřídí Boží vůlí. To vůle lidí dělá ze života na zemi peklo. A jenom vůle lidí to dokáže změnit."

Lucifer mi položil ruku na rameno. Odlepila jsem oči od dopisu.

,,Kávu?"

,,Ráda."

O jeden týden, dvacet káv a čtyři neprospané noci později - Dalleyho pohřeb

,,Není to nezákonný, brát Ďábla na pohřby?"