Legendy studentského života

1 - Sendvič mezi námi

1. výzva - povídka o sendviči. Neboli úplně první část mého trochu šíleného příběhu o klucích z Greenfieldské střední... Doufám, že si jí užijete.

*Pohled Peety*
Znáte ten pocit, když se vám svět hroutí na hlavu? Mě se to stává poměrně často, ale dnes to myslím naprosto vážně. Začíná se na mě totiž valit jeden obrovský sendvič a já nevím co s tím.

Stalo se to takto - po úspěšném dni ve škole jsem nešel jako vždy ke kamarádům na nějakou veselou pařbu, ne, rozhodl jsem se v klidu poobědvat v sendvič baru 'Brambůrek' vedle mého domu. Objednal jsem si ten nejlepší, s extra porcí sýru a palivým kečupem, přesně jak to má být. A k tomu malou kolu.

Trpělivě jsem počkal, než bude všechno připravené a mezitím jsem si užíval tu úžasnou vůni připáleného chleba s přísadami a četl jsem tlustou kuchařku toustů a sendvičů, která se tu válela za každým stolkem.

Velmi milá a pěkná slečna mi přinesla mojí objednávku, usmála se na mě tím zářivým, upřímným úsměvem, ale pak se otočila a s chichotáním odběhla. Nemohl jsem přijít, co jí na mě připadalo tak neskutečně směšného, ale rozhodl jsem se s tím nelámat hlavu a pustit se do mého výborného jídla.

Vše bylo prostě ideální. Do té chvíle, než jsem se rozhodl odnést jídlo. A jelikož jsem si nasadil do uší sluchátka, místo pozorování cesty jsem bloudil v oblacích. A narazil jsem do sendviče.

Do obrovského, měkkého sendviče, při pohledu na kterého jsem se lekl, že se na Zemi odehrála invaze jídla a já o tom do této chvíle netušil. Já jsem prostě takový člověk, který dokáže prospat i konec světa...

Ale v tuto chvíli jsem zpanikařil a vydal se na útěk. Rozzlobený pan Sendvič rychle za mnou. Netušil jsem, že sendviče umí tak rychle běhat... Ale já jsem byl lepší. Místo toho, abych kličkoval okolo stolů, využil jsem svého umění parkouru a dostal jsem na chvíli náskok. Bohužel nenadlouho, protože sendvič (nejspíš) svým kostýmem ty stoly a židle prostě odsouval do stran a dělal si tak cestu.

Vyběhl jsem z toho 'baru', popadl jsem dech, protože moje plíce už o sobě dávaly vědět, ale já nemohl přestávat. Běžel jsem dál. Vydržel bych asi dlouho, kdyby moje nohy nezakoply o obrubník.

A já začal padat. Za mnou sendvič, který se nepoučil z mé chyby a místo aby uhnul, zakopl také. Hroutil se na mě celý svět.

Měl jsem neuvěřitelný strach. Moje srdce začalo tlouct rychleji, než kdy předtím. Pomalu se mi před očima začaly hemžit vzpomínky a chvíli poté jsem ucítil prudký náraz. Celá má tvář přímo hořela bolestí a nejspíš z ní tekla krev.

Překutálel jsem se na bok a uviděl, jak se vedle mě válí i pan Sendvič a s námahou se snaží zvednout. Já sám vstal a přicházel k němu. Podíval jsem se mu na obličej a hluboce se rozesmál. Div jsem nepukl smíchy.

,,Bráško, milý Cézare, co tu proboha děláš?"