Legendy studentského života

15. Kamarád Duncan...

15. výzva - horror z pohledu vraha, který se pak promění na komedii.

*pohled Peety*
Procházel jsem se chudou čtvrtí našeho města. Temnou čtvrtí, kolem které nikdo v tuto noc nechodil, ale přesto tu všechno bylo vyzdobené a osvícené tlumenými světýlky, které mi připomínaly věčně pozorující mě oči.

Takové světlo mi však ideálně vystačilo, abych si vyleštil svoji speciální katanu s nejostřejší čepelí, jakou jsem kdy viděl.

A opatrně jsem pokračoval v cestě, na jejímž konci jsem měl zabít mého drahého kamaráda Duncana...

Z tichých ulic jsem se přesouval do hlučnějších, širších a bohatších. Všude stály veliké rodinné domky, ve kterých žijí typické americké rodiny z nějakých sitcomů. Dnes si samozřejmě také vyzdobili svá obydlí a poslali děti ven.

Ano, bylo tu tolik dětí... Ten jejich smích se linul i do těch úzkých uliček, kde se zdál takovým podezřelým a strašidelným. Natolik strašidelným, že si připadáte jako ve filmu Ono a začíná vám běhat mráz po zádech.

Ale já už jsem byl trochu blíž centra, kde mě mohly vyděsit zvuky z různým plastových figurín, vypadajících jako zombie.

Už jsem byl velice blízko. Přicházel jsem ze zadní strany zahrady, odkud na mě nemohl Duncan vidět. Stál na lavičce a pokukoval na lidi před ním a na mě se ani nemohl otočit.

Bez sebemenšího zvuku jsem vyndal ze zadního pouzdra svou naleštěnou katanu a namířil s ní na mojí oběť.

A pak jsem s ní švihl.

Hlava mého přítele začala praskat a on se rozdělil na dvě části.

Jeden ze svědků, nebo přesněji holka mého bratra začala z toho drtícího zvuku ječet a pokřikovat různé nadávky.

Pak tam přiběhla i moje mamka a také a samozřejmě se k té dívce připojila. Nakonec řekla:

,,Ani nevíš, jakou práci jsme si s Marlin dali, abychom tu dýni vyřezali! Povedl se nám ten nejstrašidelnější obličej! A ty tady přijdeš a rozsekneš Duncana napůl katanou, která ti měla sloužit ke strašení malých dětí!? No nestydíš se?"