Legendy studentského života

14. - Rudé Vánoce

14. výzva - příběh o vánočním stromečku, který začal hořet. Takže už podle tématu chápete, že to bude pořádná jízda... (A předem se omlouvám za tu velmi krátkou délku.)

*pohled Simona*
Za oknem padal sníh, já seděl s Robbem u krbu v našem novém obýváku a spolu jsme popíjeli svařené víno a čerstvě upečené cukroví.

Měli jsme puštěnou i televizi, ve které zrovna byl pořad s vánočními písničkami z osmdesátých let minulého století.

Ideální Štědrý večer. Žádné ryby, žádné mastné saláty nebo přeslazené pudinky. Žádné trapné rozhovory s mnohými lidmi, kteří se vás vyptávají na známky.

Pouze já, Robb a tato úžasná Vánoční atmosféra. A hlavně úžasná pro věc, kterou jsem plánoval udělat již neuvěřitelně dlouhou dobu, jen jsem jako vždy měl strach a pocit, že nic nebude správně.

Já se rozhodl konečně opatrně zapálit ty svíčky které stály u stromečku, abych mohl vypnout normální světlo.

Vzal jsem si tenkou dřevěnou špejli a zapálil ji. Donesl jsem ji až ke svíčkám a po jedné je "zapínal".

Mezitím jsem zpozoroval, jak Robb hraje nějakou hru. Moc jsem z dálky nerozeznal, co to bylo, ale vypadalo to celkem akčně a záživně.

Prostě tam pobíhal, něco zabíjel nebo sbíral a s někým mluvil. Ale pak tak nějaká pěkná žena v kápi zakřičela: ,,Spalte to!" A ukázala na nějaký mohutný, vzdálený kmen stromu.

Ve hře začal Telldrasil, nebo jak se jmenoval ten strom, hořet a já jsem prostě i ucítil ten zápach hoření.

A to teplo ohně. A to krásné rudé osvětlení připomínající pálení sena na vesnici mého dědečka... Počkat cože? zeptal jsem se sám sebe a okamžitě se otočil.

Předtím jsem si vůbec nevšiml, jak mi spadla špejle přímo na stromeček a ta rostlina se doopravdy začala pokrývat jasnými plameny.

,,Robbe! Pomoc! Hoří!" zakřičel jsem.
,,No samozřejmě, ten strom už Horda zapálila svými puškami celkem dávno?"
,,Co to je Horda? To je vlastně jedno... Ale Robbe, co mám dělat s tím hořícím vánočním stromečkem?"
,,Co?" udivil se můj přítel a prudce se otočil. Když uviděl, co se děje, začal utíkat do kuchyně.

Přiběhl pak úplně udýchaný s kýblem vody, který okamžitě vylil na tu hořící věc. Já jsem to ani moc nestihl pozorovat, kvůli tomu, jaký to byl pro mě šok.

Ale teď už byl konec a ze stromku už se jenom zvedal mrak bílého kouře.
A v pokoji byla až na ten krb a nejasnou televizi.

I když nebylo vše perfektní, ne, vše bylo prostě strašné a neplánované, pochopil jsem, že toto je ten pravý moment.

Klekl jsem si před lásku mého života na koleno a zeptal se ho:

,,Vezmeš si mě?"