Legendy studentského života

3 - Všechny princezny netouží po princovi

3. výzva - povídka o Popelce, která zabila prince. Doufám, že se vám zalíbí tentokrát trochu vážnější pokračování tohoto příběhu.

*pohled Simona*

,,Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že se v pohádkách plní sny, že všechno končí dobře a všichni budou do smrti šťastní. Ale čím jsem starší, tím více chápu, že to je lež. Co třeba ty čarodějnice a záporné postavy, jsou šťastní? Byli šťastní, když dělali ty své podlé triky? A co princezny? Opravdu touží po arogantním princovi? Po slávě, úzkých šatech, těsných botech, po těch strašlivých královských povinnostech a politice? Ne, mnohé z nich nikdy nic z toho nechtěli. A už vůbec ne Popelka. Ta vždy toužila po svobodě."

Udělal jsem delší odmlku a pak jsem pokračoval:

,,Teď se připravte, budu vám vyprávět jeden příběh. Představte si nějakou klasickou Popelku. Dívku, jejíž osud je již dávno předepsaný. Ale ona chce odejít z těch všech stereotypů, dostat se z těch pout.

Proto se zamilovává o mnohem dříve, než potká nějakého prince, po kterém touží skoro každá dívka z jejího království. Princové jí připadají zbyteční, stejně jako většina osob mužského pohlaví. Popelka se totiž v této verzi zadívá do někoho krásnějšího a milejšího. Do rudovlasé, odvážné, lesnické dívky hledající nové dobrodružství stejně jako naše Ella - Popelka.

Dlouhé měsíce chodí po nocích k rudovlásce, spolu pozorují hvězdy, pojídají čerstvý chléb, pijí staré víno a plánují, jak se Elle vyhnout osudu.

Když konečně nastává den jejího plesu, dobrá víla, která zná její úmysl jí radí, jak vše zorganizovat aby si toho nikdo nevšiml. Předává jí krásné střevíce na vysokém podpatku a šíleně se usmívá.

Chvíli před půlnocí vchází Popelka na ples, v nechutných šatech, pod kterými má velmi úzce svázaný korzet. Princ si jí hned všimne, zatančí si s ní, výjde na na balkón si s ní popovídat, ale když odbije půlnoc, Popelka jako vždy utíká. Na dlouhých, zámeckých schodech jí padá z jedné nohy střevíc a princ ho zvedá.

Dívka se však tady za skleněným střevíčkem vrací. S nahraným, skromným úsměvem si ho přebírá, otáčí v ruce a ostrý podpatek prudce zaráží princovi přímo do srdce, z kterého začínají tryskat proudy krve. A ptá se: ,,Tak co, byl jsi šťastný až do smrti?" Pak se proměňuje zpět, do svého civilního převleku, který jí vždy vyhovoval a začíná utíkat do lesa za láskou svého života.

Už je navždy volná, svobodná a šťastná. Ona narozdíl od prince nevěřila, že vše vydrží až do smrti, ale v tuto chvíli byla opravdu šťastná."

Znovu jsem se odmlčel a dal jsem jasně najevo, že toto je konec.

Ze všech koutů třídy se začal ozývat hlasitý, bouřlivý potlesk. I paní profesorka se na mě překvapeně usmívala a dávala mi najevo, že to bylo skvělé. A já jsem se podíval do zadní lavice na lásku svého života a začal jsem se usmívat také.