Legendy studentského života

10 - Monstrum

10. výzva - povídka, která začíná slovy: Jsou tři hodiny ráno. Původně byl plánovaný horror, ale jaksi mi můj mozek nepřál...

*pohled Robba*

Jsou tři hodiny ráno. 

Probudil jsem se, protože kolem mě něco prošlo. Začalo to vydávat skřípavé zvuky, které mě teď nutí svírat okraj deky pevně v mých rukách. Najednou jsem uslyšel další zvuk. Pomalu se otevíraly dveře mé skříně a něco z ní vypadlo. Nemohl jsem vidět co, protože v pokoji byla naprostá tma. Žádné zapnuté světlo, žádná okna. 

Ale jelikož jsem nemohl usnout, dostal jsem hlad a musel se nějak dostat k ledničce.

Opatrně jsem vstal z postele. Tak potichu, jak jen to šlo. Zapnul jsem největší světlo, protože je známo, že do světla příšery nelezou. A pak se otočil ke skříni. Byla tam rulička papíru.

Když jsem ji roztočil, bylo tam napsáno, že mám jít do obýváku. Mohla to být past, ale zvědavost byla v tuto chvíli silnější, než můj strach.

Vyšel jsem z pokoje a po špičkách se doplížil až k obývacímu pokoji, kde na mě čekala nějaká krabice. Bez sebemenšího šustnutí jsem ji začal rozbalovat. Nejdřív jsem sundal mašli, poté tu hnusnou lepící pásku a nakonec jsem odhodil i tu divnou krabici. Uvnitř byla nová elektronická kytara, kterou jsem si přál od chvíle, kdy ta stará přestala pracovat a já musel hrát na té akustické... 

Dobře... Pokud jsou dnes v noci Vánoce, pak o tom nic nevím. Nebo to taky může být skrytý démon! Ale démoni neexistují, říkal jsem si. U kytary však ležela i malá mapa pomalovaná srdíčky, která vedla k další pasti. 

Zanedlouho jsem zjistil, že vede do kuchyně, proto jsem už vůbec nepochyboval, že ta příšera mi v noci vlezla do mozku. Něco si tam našla a pak mi tam vsadila nápad. Stejně jako to bylo ve filmu Počátek.

Ale v kuchyni jsem ještě měl najít místo poznačené na mapě. Byl to velký šuplík kousek pod úrovní mé hlavy. Když jsem ho otevřel, uviděl jsem můj oblíbený dort. Čokoládový s jahodami a šlehačkou... Prostě jídlo pro bohy... Ale toto už bylo opravdu podezřelé. 

Za sebou jsem uslyšel kroky a začal panikařit.

,,Pomooc! Honí se za mnou příšera!" zakřičel jsem.

To monstrum se však ke mě dokázalo nějakým způsobem dostat ze zadu a... objalo mě to.

Nebo bych měl spíš říct objal mě. Hned jak jsem uslyšel jeho teplý, klidný dech na mém krku, mimořádně jsem se uklidnil a on mi pošeptal:

,,Všechno nejlepší, můj princi."

Já jsem se nezmohl na nic jiného, než jsem se otočit a políbit ho.