Legendy studentského života

8 - Kniha života

8. výzva - povídka s popelnicí v hlavní roli. Opravdu nevím, co jsem to zase napsala, ale doufám, že se vám to bude líbit.

*Pohled Simona aka kluk, který miluje dlouhý proslovy a melancholický příběhy... *

,,Začalo to všechno popelnicí. Pouze jsem zahlédl, že jeden můj kolega vyhazoval tu osudnou krabici do popelnice za policejní stanicí. Krabička byla čistá a nepoškozená a já jsem se prostě musel podívat, co se tam schovává.

Při otevření jsem tam uviděl krvavou pistoli nevelikého kalibru. Vzal jsem jí přímo s krabicí do svého kabinetu, kde jsem jí jako správný detektiv začal pozorovat a hledat různé stopy, abych zjistil, k čemu byla tato zbraň použitá.

A hledat jsem nemusel dlouho. Všechno vedlo k nedávným masovým vraždám. U nás se to snažili ututlat, protože se nacházeli mrtví lidé různých pohlaví, různých ras a různých věků. A skoro každý byl zabit jinak, ale většina z nich měla kulku v noze. A zanedlouho jsem i zjistil, kdo za masakr může.

Samozřejmě jsem šel za našim velitelem, ale od něj jsem se dočkal úplně jiné reakce, než jsem očekával.

Stalo se to opravdu rychle. Prý jsem byl blázen, který se plete do nebezpečných věcí. Poté se ze mě stal zrádce a následně masový vrah.

Vzali mi práci, peníze a posadili mě do basy.

Často se mi tam strážníci posmívali, bili mě a dávali mi vědět, že bych měl být mrtvý.

To všechno trvalo do té doby, než se strážníkem nestal můj velmi blízký kamarád se kterým jsem byl v den, kdy se ty vraždy odehrály.

Pomáhal mi plánovat útěk, po nocích ke mě chodil do cely, dával mi potřebné věci a jídlo.

Po pěti letech se mi to podařilo, ale skoro nic nevyšlo podle plánu. Kamarád byl kvůli mě následujícího dne zabit. A když jsem přišel domů, můj byt byl zničený a po dalším pátrání jsem zjistil, že celá moje rodina je také mrtvá. Žena, dcera, rodiče...

Utíkal jsem jak daleko jsem jen mohl. Každý den trošku. Čas od času jsem se musel zaplést do prací, o kterých bych za obyčejné situace ani nepomyslel. Do povolání, za které jsme s kolegy dávali lidi do vězení.

Peníze z nich mi sotva stačily na jídlo a nějaké nové triko, ale pokud jsem pracoval velmi dobře, dostal jsem něco i na cigarety nebo jednosměrnou jízdenku autobusem.

Za rok jsem přejel přes skoro celý kontinent. Dostal jsem se do státu, kde jsem nebyl vrah, pouze třicetiletý muž bez minulosti, bez všech papírů, bez peněz a domova.

Nedávno jsem si našel tuto zapomenutou popelnici, do které nikdo nic nevhazuje a zabydlel jsem se tu. Ano, často mě z ní vyhazují a často mi dělají... Nepříjemné věci. A samotná zima je tu na severu o mnohem chladnější než u mě na jihu. Ale najdou se i dobré duše. Jako vy, mladíci.

Často si však připomínám svojí minulost. Mojí ženu a malou, sotva narozenou dceru. Žili jsme jako šťastná rodina, všeho jsme měli dost a nikdo proti nám nic neměl. Dokud jsem se nezapletl do policejní korupce.

Nelituju toho, to vůbec ne, ale přál bych si dokázat pravdu a udělat tak, aby nebyly ty všechny ukončené životy natolik promarněné."

,,Děkuji vám za ten příběh. Spolu s Robbem se budeme snažit udělat vše, abyste se vrátili zpět do obyčejného života a mohli bezpečně pokračovat ve vaší životní práci."

Usmál jsem se na toho pána a předal mu mé číslo.

,,Zavolejte, když budete cokoliv potřebovat," řekl jsem mu a spolu s Robbem jsme se s ním rozloučili a odešli.