Možná II.

- 5 -

„Ahoj," zamávala jsem Patricii a znova si sukni posunula o něco níž.

„Ahoj, sluší ti to," usmála se a podala mi složky Eliota. Pořád byly prázdné.

„Díky, ale je to peklo. Jak to můžeš každý den vydržet v sukni a podpatcích?" povzdechla jsem si a koukla na své bolavé nohy. Asi tady budu chodit bosá.

„Zvykla jsem si. Roky praxe," zasmála se.

„Ach, Chiaro, už jste tady. Výborně, dneska jdu s vámi za Eliotem," přiběhl za mnou pan Valentine.

„Myslela jsem, že už to je jen můj případ," nervózně jsem se poškrábala na zátylku a nejistě se pousmála.

„To ano, ale musím zkontrolovat váš postup," vytáhl si z kapsy bílého pláště kapesník a utřel si čelo.

„Ale to není vůbec potřeba. Dneska mě táta poučil," řekla jsem a snažila se přidat trochu důvěřivosti na hlase. Lhala jsem.

„Ach tak, ale stejně si myslím, že radši půjdu s vámi," pousmál se.

„Ale Carle, věř ji trochu! Přece je to dcera Edwarda Halla! Ví, co dělá," namítla Patricie. V duchu jsem ji líbala nohy.

„Tak dobře," povzdechl si. Usmála jsem se na něj a rychle odešla, než si to ještě stačil rozmyslet.

Vešla jsem do haly, kde Eliot zatím nebyl. Měla ho přivést ochranka. Zatím jsem si na stůl dala kabelku a nasadila si bílý plášť. Sedla jsem si na židli za stolem a sundala si černé lodičky, au.

Vešla ochranka i s bránící se Eliotem a posadili ho na křeslo a připoutali. Vypadal hrozně. Byl zpocený, košili ze včerejška neměl, bílé tričko měl špinavé, vlasy se mu lepili na obličej a vypadal celkově unaveně a strhaně.

„Děkuji," pokynula jsem na dva hromotluky, že můžou odejít. Přikývli a odešli.

Vstala jsem, aniž bych si uvědomila, že nemám stále na nohou boty a popošla k němu.

„Organizace nedává dostatečný plat, ani na boty?" řekl chraplavým hlasem a hlavou se snažil dostat vlasy z očí.

„Sakra!" zaklela jsem potichu a vrátila se za stůl pro boty. Uchechtl se a já zaťala nehty do dlaně. Žádný respekt zdá se mít nebudu. Povzdechla jsem si a vzala vlhké ubrousky a teploměr, popošla jsem k němu a pomalu jsem mu z obličeje odhrnula vlasy a začala ho utírat ubrouskem.

„Co to děláš?" zamračil se.

„Utírám ti pot, abych ti mohla změřit teplotu," Když už měl celý obličej čistý, přitiskla jsem mu placatý teploměr na čelo.

„Teploměr, který se dává na čelo, jsem ještě neviděl,"

„Do podpaží ti ho dávat nebudu, když cítím, jak páchneš a do pusy taky ne. Je to nehygienické," řekla jsem a čekala na výsledek.

„Slyšel jsem, že tu máte oddělení, ve kterém odstraňujete schopnosti. Proč tam pořád nejsem, když už víš, že patron jsem?" zeptal se s úšklebkem. Pro změnu jsem se zamračila já. Taky jsem to nevěděla. A vím, že ta chvíle bude muset za chvíli přijít, protože buď ho tam pošlu hned, nebo na něj Valentine použije látku a zjistí si to a pošle ho tam sám. Nejspíš jsem to dělala z dobré vůle.

Pokrčila jsem na konec rameny a bránila se mu kouknout do očí. Nevěděla jsem co jiného mu odpovědět.

„Že ty ses do mě zabouchla?" zasmál se.

„Cože? Ne!" řekla jsem naštvaně.

„Chápu, nikdy jsi neměla kluka, když jsi tu zavřená a já jsem sexy, tak mi prostě nemůžeš odolat a nechceš mě poslat pryč," pokrčil rameny a usmál se. Začínal mě pěkně štvát.

„Měla jsem kluka," Neměla.

„Jo, leda tak ve školce," ušklíbl se. Teploměr zapípal.

„Třicet sedm stupňů, zvýšená teplota," řekla jsem nahlas a k jeho poznámce jsem se radši nevracela.

„Hezký, neumírám," protočil očima jako by ho to vůbec nezajímalo.

„Dám ti nějaké prášky, hrozně se potíš," došla jsem ke skřínce a vyndala červené pilulky.

„A ty se divíš?" Je nějaký upovídaný dneska, povzdechla jsem si. Vzala jsem kelímek s vodou a strčila mu prášek do pusy a dala mu napít.

Najednou se otevřely dveře a vešel táta a hned za ním děda. SAKRA!

„Chiaro," usmál se na mě děda. Podívala jsem se na nechápavý pohled Eliota a ztuhla. Nemůže vědět, že je to můj děda a táta. To už mnou bude úplně pohrdat a nebude tolik spolupracovat. I když myslím, že po tomhle už bude v oddělení ŽNU.

„Ahoj," vynechala jsem oslovení "dědo" a odstoupila jsem od Eliota.

„Co vy tady?" zeptala jsem se nervózně a poškrábala jsem se na ruce, což jsem dělala vždy, když jsem se ocitla v té nejhorší situaci.

„To nemůžu navštívit svou vnučku?" zasmál se děda. Tak teď jsi to zabil, dědo, zavřela jsem s povzdechem oči a pomalu se koukla na Eliota. Ten se na mě díval, jako bych mu zabila psa. Rozzuřeně.

„Ale jo můžeš," pousmála jsem se nejistě na dědu.

„Ahoj, Eliote, já jsem Peter Hall a tohle je můj syn Edward Hall, který vlastní tuhle organizaci. Věděl jsi, že jsem kamarádil s tvým dědou?" usmál se. Teď jsem byla ještě nervóznější. Eliot zaťal pěsti, až mu zbělaly klouby a já se modlila, aby svou schopnost ovládl. Eliot mlčel.

„Chiaro, už jsi udělala test na schopnost?" zeptal se táta. Nevěděla jsem, jestli říct ne a nechat je ať ho přinutí anebo říct jo a říct jim to hned. Podívala jsem se na Eliota. Ten se na mě taky podíval a pomalu nepatrně zakroutil hlavou. Nebo se mi to jen zdálo?

„Ne, tati," řekla jsem s knedlíkem v krku.

„Tak můžeš teď," rozhodl děda.

„Ale on má zvýšenou teplotu, dala jsem mu prášek. Nemyslím, že je to teď vhodné," snažila jsem se.

„Poslechni dědu, Chiaro," řekl táta a probodával mě svým přísným pohledem.

„Fajn," polkla jsem na sucho a přistoupila k injekcím. Snažila jsem se něco vymyslet, jak bych tomuhle mohla zabránit, ale jak jsem si namáhala mozek, jak jsem chtěla, nic jsem nevymyslela.

Táta pokynul dědovi, aby odešli z místnosti, ale věděla jsem, že zázrakem neodešli ale nýbrž mě teď pozorují z proskleného okna.

S roztřesenými rukami jsem k němu došla.

„Promiň," zašeptala jsem zády ke sklu.

„To je v pohodě, Hallová," řekl pohrdavě. Chtělo se mi až brečet. Nevím proč. Prostě to bylo vše k vzteku. Proč jsem se musela, narodil v téhle rodině? Proč musím pracovat v téhle děsné firmě, která jen ubližuje lidem? Proč?!

Pomalu jsem mu tekutinu vstříkla do ruky a odstoupila od něj.

„Radši bys měla odejít," vydechl Eliot a koukl se mi do očí. Zakroutila jsem hlavou. Teď neodejdu.

Vrátila jsem injekci na stůl a otočila se zpátky k Eliotovi. To co se s ním teď dělo jsem jen tiše pozorovala a doufala, že ho to nebolí.