Možná II.

- 11 -

Rozhořčeně jsem vstala z křesla a rychle i s dopisem odešla do svého pokoje.

Je jisté, že když táta bez jediné nejistoty zavřel Joachima na zkoumání, tak nebude váhat ani u mě. Takže mi zbývá jediná možnost, sbalit se a dostat Joachima ven a utéct, anebo se nechat chytit a doufat, že to oba dva přežijeme ve zdraví. Jenže u té druhé možnosti jsem si nebyla jistá. Takže jsem prostě popadla různé věci a oblečení, které by se nám mohli hodit do batohu, hodila na sebe džíny, tričko s košilí a khaki bundu, vlasy jsem si sepla do drdolu a vydala se do kuchyně pro nějaké jídlo.

„Dobré odpoledne, slečno, kam se chystáte?" načapala mě naše kuchařka. Otočila jsem se na ni a mile se usmála.

„Dobré, ale jen tak na výlet s kamarády," pokrčila jsem rameny.

„Tak počkejte, já vám něco přichystám. Třeba nějaké sendviče?" zeptala se a s úsměvem začala vyndávat chleba z linky. Nervózně jsem se podívala na hodiny. Tuhle dobu už táta bývá doma.

„Ne, to je v pořádku, Debbie, já si něco vezmu. Můžete jít," vzala jsem ji chleba z pod ruky a ujistila ji, že to zvládnu.

„Tak dobře, užijte si to," zamávala a odešla. Užiju, nebojte, pomyslela jsem si trpce.

Popadla jsem všelijaké rohlíky a prostě, co jsem našla, nacpala to do batohu a běžela do garáže.

V garáži jsem otevřela skříňku, kde máme klíče od aut a vzala si od táty Audi. Batoh jsem dala na zadní sedačky a ještě jsem rychle zavolala člověku, který mě jako první napadl. Který by mi mohl pomoct.

„Ano?" ozval se.

„Ahoj, Eriku, potřebovala bych s něčím hned teď pomoct. Mohl bys?" zeptala jsem se nadějně.

„Chiaro, promiň, ale teď nemůžu, jsem na jednání," odpověděl potichu.

„Na jednání?"

„Jo, je tu i tvůj otec," odkašlal si.

„Ou, tak jo, no nevíš, kdy budete končit?" Erik je i někdy dobrý informátor, pomyslela jsem si potěšeně.

„No, tak za hodinu asi. Co jsi potřebovala? Mám říct tvému otci, že jsi volala?"

„Ne to je v pohodě, zvládnu to sama. Ne nemusíš, díky," posmála jsem se.

„Jo," uchechtl se. Už chtěl zavěsit, ale zastavila jsem ho.

„A Eriku?"

„No?"

„Díky za všechno, sbohem," Tak nějak jsem čekala, že už se spolu neuvidíme, pokud tedy chci zachránit bratra.

„Sbohem? Děje se něco?" zněl roztržitě.

„Ne, to já jen tak, ahoj!" zasmála jsem se a zavěsila. Doufám, že to neřekne otci.

ᴥᴥ

Za ani ne deset minut už jsem stála před organizací a vymýšlela plán.

Potřebuju někoho, kdo by odlákal stráž a recepční, ale koho?

Po pár minutách usilovného přemýšlení mě napadl člověk, u kterého to byl risk, ale nic jiného mi nezbývalo. Vyšla jsem z auta. Batoh jsme nechala v autě a klíčky v zapalování.

„Dobrý den, slečno Hallová, co potřebujete?" zeptala se mě paní na recepci.

„Dobrý den, táta mě tu poslal pro složku pana Eliota Sunnyho, takže potřebuju klíč k jeho cele," usmála jsem se. Vím, že by mi od bratra nedala, navíc Joachim musí být v cele v oddělení, kde čekají případy ještě bez kontroly.

„Och dobře, tady máte," podala mi klíče a já se spokojeně vydala za Eliotem.

Procházela jsem bílou chodbou. "Vězení" tady u nás nevypadá nijak špatně. Lidé tu dostávají dobré jídlo, čisté oblečení, mají čisté cely a postele jsou měkké, ale i tak na mě bučeli.

Nedivím se jim. Nechápu, proč všichni nemůžou žít v harmonii. Ano, byli tady případy, že člověk se schopností ji využil a pak zabíjel nevinné, ale to se stává jen málokdy a navíc to jsou lidé, co jsou nějak psychicky postižení. Jenže taková už je organizace.

Pomalu jsem přešla k cele číslo třicet sedm a podívala se na ležícího Eliota. Vypadal tak, jak jsem ho viděla posledně.

„Pss, Eliote!" pokoušela jsem se ho vzbudit. Otevřel pomalu oči, pomalu se posadil a uchechtl se.

„Ale, ale, Hallová, chyběl jsem ti?" ušklíbl se.

„Moc," řekla jsem ironicky.

„Tak co po mě žádáš? Další kontrola?" nazdvihl obočí, postavil se a pomalu přešel ke dveřím.

„Potřebuju tvou pomoc," povzdechla jsem si.

„Huh? Ty? A pomoc ode mě?" překřížil si ruce na hrudi a vyčkával na vysvětlení. Ač nerada jsem mu naši situaci vysvětlila a netrpělivě jsem čekala, co řekne.

„Ach tak, takže tvému fotříkovi hráblo a i vás chce poslat za katr?" zasmál se.

„Hahaha, tohle není vtipné, tak prosím. Pomůžeš mi?" nahodila jsem na něj štěněčí pohled.

„Fajn," pokrčil rameny a já rychle odemkla dveře. Otevře si je a najednou stál vedle mě. Byl strašně vysoký, klidně by mě teď mohl zabít a rychle utéct.

„Hej? Tak jdeš?" vyrušil mě z čučení na něj a rychle se rozešel ke vchodu, já za ním.

Měli jsme plán, já odlákala recepční tím, že jsem si s ní povídala o různých věcech a Eliot zatím kradl klíče do cely mého bratra. Když je měl, kývl na mě a já poprosila recepční o čaj, který šla udělat do malé místnůstky za recepcí. Toho jsme využili a rychle se vydali na druhou stranu za bratrem.

...

Omlouvám se za pomalé vydávání kapitol, ale bohužel nejsem stroj a nějak mě teď nebaví psát, tak snad to nejde vidět na kapitole... :) Ale snažím se a při záblesku fantazie a chuti hned letím na notebook. :D