Vstoupila jsem do místnosti, Eliot na mě neviděl. Nervózně jsem se ošila. Vím, že by mi asi nijak neublížil, když je přivázaný, ale kdo ví jakou má schopnost.
Pomalu jsem přešla do jeho zorného pole. Podíval se na mě s oříškově hnědýma, vražednýma očima, tmavé hnědé vlasy měl připláclé na hlavě, plné rty měl zkřivené v znechucení a celou si mě projel pohledem. Měl na sobě černé džíny, bílé tričko a kostičkovanou červeno černou košili, ale to asi není úplně důležité.
„Emm, ahoj," řekla jsem opatrně. „Já jsem Chiara a ty?" chtěla jsem navázat nějaký kontakt, ale rozuměla jsem mu, že se mu mluvit asi nechce.
„Myslím, že víte, jak se jmenuju," uchechtl se naštvaně. Bože, on mě nenávidí a já se mu ani nedivím.
„Ano, Eliote, vím to," sklopila jsem zrak do složek, které byly ale prázdné až na obecní informace, které už mi Valentine řekl.
„Fajn, tak to si nemusíme hrát na kamarády," pronesl ledově. Radši jsem mlčela.
„Ty víš, že jsi patron?" zeptala jsem se a vytáhla ze své kapsy propisku.
„Myslíš, že kdybych to věděl, tak bych ti to řekl? To musíš být totálně blbá," urazil mě. No, vždycky jsem tak nějak patrony litovala, ale tenhle je vážně egoistický blbeček!
„Nevadí, zjistím si to sama," řekla jsem důležitě. Nejsem namyšlená, jen jsem mu chtěla vrátit ten tón, kterým se mnou mluvil. Dál už nemluvil, jen sebou na lehátku házel, jak se snažil vymanit se z pout.
Přešla jsem k pultu, na kterém byly různé lahvičky a injekce. Vzala jsem jednu na uklidnění, aby sebou pořád tak nešil. Přešla jsem k němu a chytila jeho levou ruku. Podíval se na mě obezřetně.
„Co to je?" zeptal se.
„Něco na uklidnění," řekla jsem a koukla mu do očí. Byl pohledný, vážně. Ale to nemění nic na tom, že je blbeček a patron, se kterými se bavit nemůžu.
Vpíchla jsem mu to a rázem se přestal tolik ošívat a já přešla znovu k pultu. Vzala jsem další injekci a přešla k jeho pravé ruce.
„Co je tohle?" zamračil se.
„Přinutí tě to ukázat svou schopnost, pokud nějakou máš,"
„To nechceš," zastavil mě, když jsem mu chytila ruku.
„Proč?" zeptala jsem utopená v jeho očích. Mlčel.
„Máš nějakou schopnost?" zašeptala jsem, nechtěně přikývl.
„Jakou?"
„Takovou, která tě změní v prach," řekl a já spolkla knedlík v krku a odstoupila od něj.
ČTEŠ
Možná II.
Genç Kurgu"Někteří lidé svou schopnost nikdy neobjevili, jiní svou schopnost tajili a jiní zase svou schopnost využívali." ~~~ Tohle je druhý díl knížky Možná. Jak je známo druhé díly nikdy nejsou tak dobré jako jedničky, ale stejně doufám, že se vám líbit b...
