Možná II.

- 3 -

Pomalu na mě dopadaly horké kapky. Vypla jsem vodu, usušila se a vyšla do svého pokoje.

Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Eliot nemusel nic říkat, pochopila jsem, že nejspíš ovládá oheň.

Do jeho složky jsem to ale stále nenapsala. Nevím proč. Tak nějak mi ho bylo líto, jako každého patrona. Pan Valentine se mě neustále ptal, jestli už něco vím, ale říkala jsem mu, že ne. Když se mě zeptal, proč jsem nepoužila látku, která tu schopnost vyvolá, řekla jsem, že jsem na ni zapomněla. Nechal to být, zatím. Případ Eliota Sunnyho mi plně nechal na starosti.

„Slečno, váš otec vás volá do jeho pracovny," vešla do mého pokoje tátova služka Kate. Jen jsem se usmála a přikývla.

Naše rodina je díky organizaci nechutně bohatá a bohužel máme i sluhy. Někdy to je i super, protože máme tak obrovský dům, že se mi nechce přes tři minuty jít do druhého křídla domu, jen abych mohla něco říct otci a tak radši pošlu služku. Je mi jich líto, ale jsou za to placeni a já je znám už od malička.

Oblékla jsem si jednoduché šaty, bylo strašné teplo, a i když jsem měla v pokoji zapnutou klimatizaci, pekla jsem se.

Vešla jsem do tátovy pracovny, byl ke mně zády a vešla jsem tak tiše, že ani nevěděl, že tady jsem.

„Potřeboval jsi něco, tati?" otočil se na mě postarší muž s černými vlasy, se strništěm a vážným pohledem.

„Ano, posaď se, Chiaro," ukázal na pohodlné křeslo před jeho stolem a taky se posadil. Trochu se bojím, co přijde.

„Slyšel jsem, že ti Carl přenechal případ nějakého mladíka na VV?" zeptal se.

„Eliot Sunny, jo," přikývla jsem.

„Dobře, jen jsem se chtěl zeptat, jak se ti zatím daří," vydechla jsem. Ulevilo se mi, že jsem neudělala nic špatně.

„No má tuhý kořínek. Moc se mu mluvit nechce, ale postarám se o to," zasmála jsem se rozpačitě. Táta ze mě nespouštěl jeho přísný pohled.

„Proč jsi nepoužila přinucovací látku?" Super, teď mu budu muset lhát, jako Valentinovi.

„Zapomněla jsem na ni," povzdechla jsem si a dala si vlasy za ucho.

„Aha, nemusím ti doufám říkat, jak jsou případy na VV důležité, že ne?" přimhouřil oči.

„Já vím, tati, ale mimochodem, proč je důležitý tento?" pokrčila jsem obočí a nevědomky jsem s tátou hrála mrkací soutěž. Měl modré oči, které jsem po něm zdědila, můj bratr to štěstí neměl.

„Nejsem si jistý, zda ti to můžu říct," vydechl a pohodlněji se usadil v křesle. I když byl doma, pořád nosil košili a kravatu.

„Prosím, tati," zavrtěla jsem se na křesle a dala ruce na stůl.

„Je to vnuk dávného nepřítele tvého dědy," řekl a nejistě se poškrábal na zátylku.

„Ou, aha," prohrábla jsem si vlasy a znova se opřela o křeslo.

„To je asi vše, co jsem ti chtěl říct, můžeš jít, ještě musím na něčem pracovat," povzdechl si a už se otáčel ke svým složkám ve skříni za stolem.

„Dobře," řekla jsem a zvedla se. Ještě než jsem vyšla ze dveří, mě táta zastavil.

„A do práce se oblíkej slušněji a ten kroužek v nosu si taky můžeš sundat," řekl vážným tónem a já si jen povzdechla. Otráveným fajn jsem vyšla ze dveří.