„Hej! Vstávejte!" Náhle se otevřely dveře, v nich stál Eliot a my s Joachimem vylekaně poposkočili na postelích. Zrovna jsme oba dva spali.
„Co se děje?" zeptala jsem se rychle.
„Můj dědeček vás chce vidět," řekl, otočil se a nechal nás samotné. Joachim se na mě podíval a v jeho očích svítily obavy.
„Bude to v pohodě, neboj se," usmála jsem se na něj a vstala. Joachim mě napodobil a vyšel se mnou na chodbu, kde čekal Eliot s Natalie, a o něčem si povídali.
„Jdeme?" zeptal se nás a my přikývli, popadl Natalie za ruku a ukázal nám, abychom šli za ním.
„Můj dědeček může na první pohled působit dost přísně, ale je to v pohodě týpek," uchechtl se Eliot a Natalie se zasmála.
Vylezli jsme z domu a Eliot zahnul doprava směrem k zahradě, kde jsme z dálky viděli pár lidí kolem velkého ohniště.
„To je naše celá parta, neublíží vám, takže nemějte strach," usmála se na nás Natalie.
Jak jsme se blížili, rozpoznala jsem asi pět lidí. Jeden k nám otočený zády měl šedé vlasy, byl vysoký, ale mohutný, ruce měl potetované a něco vykládal skupince. Nejspíš to byl ten děda.
Naproti němu stáli čtyři lidé. Dívka s růžovými krátkými vlasy, hnědýma očima, velmi barevně oblečená nás s úsměvem pozorovala. Vedle ní byl vysoký kluk, nejspíš Afroameričan. Měl nádherné zlaté oči a s nečitelným pohledem poslouchal muže před sebou. A pak tam byli ještě další dva kluci. Jeden měl černé vlasy, tmavě hnědé oči a opálenou kůži. Druhý měl hnědé vlasy, oříškové oči, byl drobný a s malým úsměvem taky poslouchal muže před sebou.
„Dědo?" upozornil na naši přítomnost šedovlasého a ten se na nás hned otočil. Na obličeji měl černošedé vousy a přísnýma, ale přesto krásnýma modrýma očima si nás přeměřil. Pak se podíval na mě a najednou jakoby strnul.
„L-Laro?" řekl skoro neslyšně.
„Ne, dědo, tohle je Chiara a její bratr Joachim," ukázal na nás Eliot a zmateným pohledem si prohlédl svého dědu.
„Ach, pardon, jen mi někoho hrozně moc připomínáš," usmál se a poškrábal se na zátylku, pak k nám přistoupil a podal nám ruku.
„Já jsem Tyler Sunny," představil se a my jsme přikývli.
„Ahoj! Já jsem Naomi," přiřítila se k nám růžovovláska a objala nás.
„A tohle je Adrien, Grayson a Alexander," ukázala nejdřív na Afroameričana, pak na drobného kluka s úsměvem a nakonec na černovláska. Afroameričan na nás jen z dálky kývl a odešel.
„Uhm, on toho moc nenamluví, ale určitě vás rád poznává," zasmál se Grayson a podal nám ruku.
„A tenhle zas rád mluví za všechny ostatní," uchechtl se Alexander a kývl.
„Já můžu a nemluv sprostě!" zamračil se na něj. Zmateně jsem se na ně podívala. Vždyť nic sprostého neřekl.
„Tady Grayson umí číst myšlenky," vysvětlila hned Naomi, která si všimla mého pohledu.
„Páni! Vážně?!" vykřikl hned Joachim a já ho zpražila pohledem.
„No jasně," potvrdil Gray.
„Dokaž to! Na co teď myslím?" zeptal se Joa a zamyšleně koukal před sebe.
„Myslíš na to, jak bys dokázal na nic nemyslet," řekl hnědovlásek a zkřížil si frajersky ruce na prsou.
„Prostě páni," vydechl ohromeně Joa.
„Dost srandiček, Eliote, ukázal jsi jim to tu? Kde co je a tak?" zeptal se Tyler.
„Ještě ne úplně všechno," odpověděl Eliot.
„Tak do práce, všichni," rozkázal a všichni se rozprchli a my se zase vydali za Eliotem. Tyler zůstal sedět u ohně. Zvláštní.
ČTEŠ
Možná II.
Jugendliteratur"Někteří lidé svou schopnost nikdy neobjevili, jiní svou schopnost tajili a jiní zase svou schopnost využívali." ~~~ Tohle je druhý díl knížky Možná. Jak je známo druhé díly nikdy nejsou tak dobré jako jedničky, ale stejně doufám, že se vám líbit b...
