Jeli jsme strašně dlouho. Eliot se se mnou ani jednou nevyměnil v řízení a já myslela, že v autě probdíme další den. Peněz už jsem taky neměla dost, takže jsem se bála, že všechny utratím jen na benzín.
Ale po nekonečné chvilce, kdy jsme projížděli kolem hustého lesu, kdo ví kde, Eliot zatočil doprava na kamenitou cestu, která vedla do kopce.
„Už tam budeme," odpověděl na můj tázavý pohled.
Po pár minutách les začal ustupovat a nám se naskytl pohled na obyčejný dvoupatrový dům. Nebyl nijak zvlášť hezký, ale vidět ho mi dávalo prapodivný klid.
Eliot zaparkoval, vypl motor a podíval se na mě.
„Jste připravení?" zeptal se tiše. Ráda bych řekla ano, ale měla jsem i strach. Strach z toho, jestli nás nepřivedl do pasti.
Podívala jsem se na Joachima a ten mi oplácel nejistý pohled. Pousmála jsem se na něj povzbudivě a přikývla na otázku Eliota. Ten tedy vystoupil a my ho napodobili.
„Můj děda může působit dost chladně, tak se ho nelekněte," informoval nás a blížil se k verandě domu.
„Nic, co bychom neznali," uchechtl se Joachim a já ho s úsměvem objala okolo ramen.
Eliot odemkl dveře a nám se naskytl pohled na krátkou chodbu, ve které bylo i schodiště vedoucí nahoru. Vedle schodiště byly dveře, ze kterých se najednou vynořila blondýnka. Vypadala stejně staře asi jako já. Byla ale asi o půl hlavy menší, než já a působila drobně. Na sobě žluté tričko a džíny s vysokým pasem.
Nejdřív se tvářila neutrálně, pak si nás všimla, ale její pohled zaměstnával jen Eliot, ke kterému se následně rozběhla do náruče se slzami v očích.
„Můj bože, Eliote," šeptala mu do ramene a on ji u sebe tiskl.
„Jsi to ty, že ano?" řekla třesoucím se hlasem a trochu se odtáhla, aby mu viděla do tváře.
„Jsem to já, Natalie," usmál se na ni a ona ho políbila. Ano, políbila. Došlo mi to. Musí to být jeho přítelkyně. A já blbá jsem kvůli němu málem slintala.
Eliot se od ní po chvilce odtrhl, protože si nejspíš uvědomil, že jsme tu i my.
„Ehm, Natalie, tohle jsou noví obyvatelé domu, Chiara a její bratr Joachim," ukázal na nás a Natalie se mile usmála.
„Ráda vás poznávám," řekla a objala nás. Objala nás, i když jsme cizí lidé a nic o nás neví. Buď je šílená, nebo svým způsobem úžasná. V tom případě chápu, proč ji teď Eliot k sobě tiskne jako největší štěstí jeho života.
„Ukážu vám pokoje, asi chcete být spolu?" zeptala se a už si to mířila po schodech nahoru.
„Ano," přikývla jsem. V druhém patře se nacházelo šest pokojů. Natož, že se zdál dům zvenčí malý, vevnitř tak úplně nepůsobil.
Vzala nás do jednoho z nich, kde byly dvě palandy se stolem a skříní. Usmála se na nás, řekla, že nás nechá oddychnout po náročné cestě a že se za námi pak staví.
„Je to tu zatím fajn," podotkl Joa a sedl si na jednu z paland.
„Jo, ale stejně si musíme dávat pozor, ano?" usmála jsem se na něj povzbudivě a prohrábla mu zrzavé vlasy.
„Dobře," přikývl a já se rozhodla vybalit těch pár věcí, co jsem nám zabalila do batohu.
Nevím, jak to teď bude probíhat, ale aspoň na chvíli jsem teď chtěla mít klid a bezpečí pro svého bratra.
ČTEŠ
Možná II.
Novela Juvenil"Někteří lidé svou schopnost nikdy neobjevili, jiní svou schopnost tajili a jiní zase svou schopnost využívali." ~~~ Tohle je druhý díl knížky Možná. Jak je známo druhé díly nikdy nejsou tak dobré jako jedničky, ale stejně doufám, že se vám líbit b...
