Možná II.

- 20 -

Za pár hodin nás zavolal Tyler na oběd a my se z verandy odporoučely do jídelny.

„Takže dneska bych chtěl provést hlídku a nějakou tu údržbu domu," začal Tyler, když dojedl oběd. Všichni sborově zasténali.

„Dneska?" zeptala se zoufale Naomi.

„Ano dneska," usmál se na ni Eliot a podíval se na svého dědečka, aby pokračoval.

„No chtěl bych jít na obhlídku terénu s Chiarou a jejím bratrem, aby věděli co kde je a ostatní se můžou rozdělit do dvojic na úklid," kývl rukou.

„Zabírám si okapy a celkově střechu," pokrčil rameny Alexander.

„Tak já půjdu s tebou," povzdechl si Grayson.

„Já umyju okna," vzdychla si Naomi.

„Trávník," přihlásil se Adrian a podíval se mi krátce do očí. Nechtěla jsem dát nic najevo, ale stejně jsem oči rychle sklopila.

„Fajn, my s Natalie nasbíráme dřevo na podpalku," zvedl se Eliot ze židle.

„Já ještě vytřu podlahu," usmála se Natalie a přešla k němu.

„Dobře, Chiaro a Joachime, pojďte se mnou," promluvil Tyler a už se vydal ke dveřím domu.

Bylo mi jasné, že mi bude Tyler zase vyprávět o své bývalé lásce a myslím, že to bylo jasné i jemu, protože mezi vysvětlováním, kde je studna a další úkryty a řeka, vložil i své vyprávění.

Flashback

Věděl jsem, kde se vyskytuje úkryt mého strýce, jen jsem nečekal, že budou tak pomalí. Ta zrzka mi lezla na nervy.

Za chvíli mě někdo chytil za rameno a prudce trhl.

„Co je?" zeptal jsem se úsečně a vydechl horký vzduch z rozpálených plic.

„Nemůžeme. Musíme si dát pauzu. Kam to vůbec jdeme? Vedeš nás někam a my ani nevíme kam!" dostala ze sebe naštvaně zrzka a jen tak popadala dech.

„Jestli si chcete odpočinout, tak prosím, ale to už se rovnou můžete pozabíjet sami! Myslíš, že si nevšimnou, že jim chybí pět lidí? Vedou si záznamy, Laro!" zamračil jsem se na ni a doufal, že mi dá konečně za pravdu.

„Fajn, ale kam nás vedeš?" překřížila si ruce na prsou a tvrdě do mě zabodla své smaragdové oči. Naskočila mi husí kůže.

„Můj strýc má kousek odsud podzemní kryt. Nikdo o něm neví, jen já, strýc a pár dalších lidí, kterým se dá věřit," řekl jsem nervózně. Byla mi určitě zima, nic víc.

„Jak daleko?" zeptala se s obavou v hlase.

„81 km. Budeme tam za 25 hodin, když si pospíšíme," řekl jsem a podíval se kolem sebe.

„Tylere!" další mravenčení v kůži. „My ale potřebujeme přestávky!" řekla unaveně.

„Nemůžeme se zdržovat," oznámil jsem chladně.

„Ale my máme hlad, jsme unavení!" podívala se na ostatní. Přikývli.

„Fajn, uděláme si přestávku a na dálnici můžeme najít nějaký obchod, ale teď ještě na chvilku půjdeme. Nejsme dost daleko," vydechl jsem a vydal se zase na cestu.

Byla hluboká tma, ale cestu jsem znal nazpaměť i bez očí. Zvuky kolem nás byly tiché, jen sem tam se ozval zvuk nějakého zvířete.

Ovšem, než se ozvalo duté žuchnutí a šustění listů.

„Laro!" vykřikla Mary. Otočil jsem se a uviděl malou zrzku, jak leží bezvládně na zemi a nehýbe se.

„Uhni!" odstrčil jsem Mary a zkontroloval, jestli dýchá. Oddechl jsem si. Žije.

Pohladil jsem ji po tváři a srdce jako by se mi na chvilku zastavilo.

Co se to se mnou děje?

Zakroutil jsem hlavou. Ne, já se nějakou ženskou ovládat nenechám.

„Postarej se o ní, já s Thomasem zajdu pro jídlo a ostatní věci," poručil jsem Mary a vstal ze země.

Konec Flashbacku

„Byl jste na ni docela přísný," usmála jsem se jemně a podívala se na svého bratra, který před námi zkoušel svou neviditelnost.

„Nechtěl jsem si přiznat své city k ní. Nepotřeboval jsem ji ani znát a už jsem se do ní zamiloval až po uši," uchechtnul se a ztišil hlas.

„Možná kdybych nebyl tak tvrdohlavý a přiznal se ji rychleji a nebyl takový, jaký jsem byl..." zakroutil bezradně hlavou.

„Není to vaše chyba, neznám sice celý příběh, ale vím jistě, že to není vaše chyba," ujišťovala jsem ho. On se na mě jen smutně usmál.

„Mohla bych někdy slyšet celý příběh?" zeptala jsem se tedy.

Přikývl, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi ho někdy bude vyprávět. Co přesně se stalo Laře.

---

20. kapitola! Uuu, jsem ráda, že jsme tu konečně došli. :D
Každopádně, baví vás forma flashbacků? :D 
Mě docela jo. Připomínám si tak první díl Možná a je to neuvěřitelná nostalgie a docela mi chybí Lara a Lucas. Tak si aspoň teď zavzpomínejme na ty dva, protože oni neměli tu možnost se dostat do 20. kapitoly... 
Docela smutné. No nic, život jde dál a tenhle příběh taky! 

Mám vás ráda, díky za přečtení a vote! 
Pa!