Ujeli jsme několik kilometrů a já se otočila dozadu na svého bratra. Byl schoulený do klubíčka a měl zavřené oči.
„Joachime?" zavolala jsem klidně. Promnul si oči a podíval se na mě.
„Na zemi je batoh, vezmi si z něj nějaké jídlo a pořádně se najez, ano?" usmála jsem se na něj a on přikývl.
„Jak dlouho ještě pojedeme?" otočila jsem se zpátky na Eliota, který se soustředěně koukal na cestu.
„Ještě docela dlouho, nejspíš budeme muset natankovat," řekl a sjel pohledem ke kontrolkám.
„Kdo jsi?" zeptal se bratr kousajíc rohlík a Eliot se na něj podíval ve zpětném zrcátku.
„Někdo kdo ti zachránil zadek," uchechtl se, ušklíbla jsem se a vzala to do svých rukou.
„Eliot Sunny, je to patron jako ty a jediný člověk, který nám může pomoct," vysvětlila jsem.
„Jakou máš schopnost?" vyhrkl na něj hned Joachim.
„Oheň," pokrčil rameny Eliot. „Ty?" zeptal se na oplátku, nastražila jsem uši.
„Umm, asi neviditelnost. Ono to je dost složitý, protože když se zneviditelním tak se pořád vidím, jen lidi okolo to tak nevidí a tak mě asi načapali," pokrčil rameny a já se na něj rychle otočila a vykulila oči.
„Cože?" užasle jsem na svého bratra zírala a on se mi najednou ztratil z očí.
„Vidíš mě?" uslyšela jsem jeho hlas, zakroutila jsem hlavou a on se zase objevil přede mnou.
„Jak to děláš?" zeptala jsem se.
„Já ani nevím prostě na to pomyslím a je to," řekl a dál jedl.
„Páni," přikývla jsem uznale.
„Není možnost, že bys měla schopnost i ty?" podíval se na mě Eliot.
„Myslím si, že už bych to dávno poznala. Četla jsem, že to patroni pocítí už nějak v deseti letech," pokrčila jsem rameny.
„Jak ten tvůj oheň vlastně funguje?" Joachim se posunul na sedadle tak, že měl hlavu mezi našimi sedačkami a přeměřoval si pohledem Eliota. Než se ale stačil Eliot pohnout, promluvila jsem.
„V autě ne!" zakázala jsem.
„Dokážu celý hořet," nadzvedl Eliot obočí a čekal na Joachimovou reakci. Ta nebyla nijak překvapující.
„Wow! Chci to vidět!" vyjekl nadšeně, jak malé dítě a Eliot se zasmál. Jeho smích byl jako pohlazení po tak náročném dni, ale teď nebyl čas na bláznivé myšlenky. Teď jsme se všichni museli soustředit a dávat pozor, jestli nás někdo nesleduje.
„Možná ti to pak ukážu," pokrčil rameny.
„Musíš!" zazubil se Joachim a znovu se usadil do sedaček. Jak rychle si začali rozumět? To je asi to pouto patronů.
„Dobře, za tímhle městem by měla být benzínová pumpa. Natankujeme, umyjeme se a rychle vyjedeme na cestu," řekl.
„Jo, já ještě koupím jídlo," přikývla jsem a podívala se do své peněženky, kde jsem měla ještě dostatek financí.
„Kam vlastně jedeme?" zeptal se Joa.
„K mému dědovi, je tam bezpečno a navíc tam jsou i další patroni, mí kamarádi, kteří pomůžou," odpověděl.
Joachim ani já už jsme se dál neptali. Byla jsem unavená a tak jsem se opřela o okno auta a zavřela oči. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset utéct z domova, ale pro Joachima jsem byla schopna udělat všechno. Byla jsem ráda, že se na nás Eliot nevykašlal. Nevím, co bych dělala nebo kam bychom vůbec šli.
Slunce začalo zapadat a my se řítili cestou neznámo kam. Teď jsem věřila jen Eliotovi a doufala jsem, že nás nezklame.
ČTEŠ
Možná II.
Teen Fiction"Někteří lidé svou schopnost nikdy neobjevili, jiní svou schopnost tajili a jiní zase svou schopnost využívali." ~~~ Tohle je druhý díl knížky Možná. Jak je známo druhé díly nikdy nejsou tak dobré jako jedničky, ale stejně doufám, že se vám líbit b...
