Možná II.

- 8 -

„Netvař se tak kysele," ušklíbl se a posadil se vedle mě. Rychle jsem se od něj odtáhla na délku paže a potichu zaklela.

„Co chceš, Eriku?" povzdychla jsem si a hodila na něj všeříkající pohled.

„Nechceš jít se mnou někdy ven?" zeptal se a mě málem zaběhla slina, kterou bych nejradši plivla na něj.

„Uhodl jsi, nechci," pokrčila jsem rameny, zvedla se z lavičky a popošla k zábradlí, na které jsem se opřela.

„Ale no tak, nebuď taková protivná. Vím, že jsem se ti líbil," postavil se ke mně a napravil si kravatu.

„Ano, líbil. Minulý čas, víš?" protočila jsem očima a chtěla odejít, ale chytil mě za ruku.

„Chiaro," oslovil mě a otočil k sobě, tak prudce až jsem narazila do jeho těla.

„Eriku, pusť mě!" zavrčela jsem, ale on mě chytil za tvář a políbil. Neodpovídala jsem mu a tak mě po pár vteřinách pustil a na jeden krok ode mě odstoupil.

„Doufám, že tě to přesvědčí," řekl a odešel z terasy.

Vylekaně jsem hleděla na jeho rovná záda zakrytá v černém obleku.

Můj. První. Polibek!! S ERIKEM???!!!!!!!

Najednou jsem zrudla vzteky a dupla nohou do země tak silně až se mi tenký podpatek na pravé noze zlomil a já málem spadla na zem.

Tahle noc nemůže být lepší, pomyslela jsem si ironicky a koukla kolem sebe, jestli mě někdo neviděl.

Sundala jsem si lodičky a rychle přešla zaplněnou místnost a schovala se na toaletě.

S nadávkami na Erika jsem si sedla na zavřený záchod, opřela se rukama o nohy a nahlas vydechla.

Co teď? Nemůžu si tam chodit jen tak bez bot a nemůžu jen tak odejít.

Vytáhla jsem si z malé kabelky mobil a zavolala Joachimovi.

„Co je?" zafuněl nepříjemně.

„Hele, já jsem teď na záchodě a..."

„Mě fakt nezajímá, co děláš na záchodě!" přerušil mě rychle.

„Ne! Tak jsem to nemyslela!" protočila jsem už po několikáté dneska očima a unaveně si je protřela.

„Tak jak jsi to myslela?" zeptal se netrpělivě.

„Jsem na záchodě, protože se mi zlomil podpatek a potřebuju tvou pomoc,"

„Jak ti já můžu pomoct? Nemůžeš zavolat mámě?" vydechl otráveně.

„Máma si nikdy na takové akce nebere mobil přece! Můžeš ji, prosím, říct můj problém a poslat ji sem?"

„No jo, furt," řekl a zavěsil.

Za pár minut se ozvalo tiché zaťukání.

„Jo, mami, to jsem já," oznámila jsem trapně.

„Promiň, to jsem já, Erik, tvůj brácha mě poslal, že potřebuješ s něčím pomoct a taky ti mám vyřídit, že mámu nemohl najít a taky že to je za ten bazén, což jsem úplně nepochopil," uchechtl se.

Sakra! Pitomý Joachim!

„Promiň, ale já tady nutně potřebuju mámu," povzdechla jsem si.

„A můžu vědět, jaký máš problém?" zeptal se a těžce zadržoval smích.

„Zlomil se mi podpatek, takže potřebuju, aby poprosila tátu, aby mě odvezl řidič domů,"

„Ou, aha. Tak já tě odvezu," zahlásil.

„Ne!" vyhrkla jsem nahlas. „Hlavně to ne," dodala jsem šeptem.

„V pohodě, svezu tě, tak vylez. Budu tě krýt. Před domem mám auto,"

„Fajn," řekla jsem si spíš pro sebe, moc možností mi tedy nezbývalo, a postavila se na vratké nohy.

Otevřela jsem pomalu dveře a za nimi čekal vysmátý Erik.

„Hahaha, zkus se zasmát a zabiju tě," zavrčela jsem podrážděně.

„V klidu," zasmál se, obtočil kolem mě ruku a rychle mě vedl ke dveřím.

„Georgi, jdu odvézt slečnu Chiaru domů, můžete prosím uvědomit její rodiče?" řekl rychle komorníkovi.

„Ano, pane," přikývl komorník a už se vydal od nás pryč.

Erik mě před domem zavedl ke svému autu a otevřel mi dveře.

„Porsche, klasika," uchechtla jsem se.

„Je to moje oblíbená značka. Jaká je tvá?" zeptal se s úsměvem Erik a vyjel z jejich pozemku.

„Hmm, asi Mustang," pokrčila jsem rameny.

„Mustang? Ten mám," zasmál se.

„No jasně," pronesla jsem suše.

„Můžu tě vzít na projížďku, jestli chceš," pokrčil rameny.

„Ne dík," vydechla jsem a napravila si šaty.

Erik zastavil na příjezdové cestě našeho domu a otočil se na mě.

„Amm, přejdeš to anebo ti mám nějak pomoct?" zeptal se s očima přišpendlenýma do mých.

„Ne, to je v pohodě. Zvládnu to," otevřela jsem dveře a vystoupila.

„Jo a dík," řekla jsem rychle, než jsem stačila zavřít dveře. Erik mi zamával a čekal, než dojdu do dveří.

Pitomé kameny!

...

Další nudná a nepodstatná kapitola, ale říkám si, že je dobrý mít i takové, protože, když je v příběhu moc akce a všeho, tak je to podle mě takové přehnané, hehe. Snad si to nemyslím sama a snad vás to ještě baví číst. :)