Eliotová pokožka jakoby praskala. Jakoby byl velká živoucí sopka. V prasklinách mu tekla láva, oči se mu změnily z hnědé na oranžovo červenou a koukal na mě smutným pohledem. Nebo se mi to jen zdálo?
Zrovna se mu objevila jedna dlouhá prasklina táhnoucí se od levého zápěstí po loket jako žíla a z ní vylétly malé jiskřičky.
Vše jsem to pozorovala jako ve snu. Bylo to neuvěřitelné. Nechápala jsem to.
„Chiaro! Pojď sem!" zavolal na mě táta, přiběhl ke mně a vedl mě ven z místnosti. Chtěla jsem se bránit, ale táta mě pevně držel za ruku tak jsem se nechala táhnout stále s upřeným pohledem na Eliota.
Ve dveřích jsme se minuli s dvěma pracovníkama s průhlednými brýlemi na ochranu očí a na rukou měli speciální černé rukavice asi, aby se nespálili.
S hrůzou jsem se koukala, jak mu oba dva do každé ruky vpíchli nějakou látku a Eliotův obličej zkřivený bolestí. Zavřela jsem oči. Nemohla jsem se na to dívat.
Podívala jsem se na dědu a ten to fascinovaně pozoroval. Bylo mi z toho špatně. Táta mě stále držel kolem ramen a taky se díval na Eliota, ale lhostejným výrazem.
„Zajímavé, oheň, to jsem nečekal," zakroutil děda hlavou a usmál se.
„Tati, jakou má vlastně schopnost ten jeho děda?" zeptal se táta.
„Ach synku, ani se neptej. Pořád je to velká ostuda, že jsme ho pořád nechytli," sklopil hlavu, poplácal tátu po rameni a odešel.
Táta si povzdechl, promnul si čelo a pustil mě. Pomalým krokem se vydal pryč z oddělení. Podívala jsem se přes sklo, ale Eliot ani ti dva muži tam nebyli. Asi ho odvedli do cely.
„Tati, počkej," doběhla jsem tátu a vyrovnala s ním krok.
„Co teď s Eliotem bude?" zeptala jsem se a nervózně se na něj podívala.
„Tvůj dědeček rozhodl, že ho necháme zavřeného v cele a budeme jeho dědu vydírat, aby se nám za něj vzdal," povzdechl si, vytáhl ze své kapsy mobil a začal se probírat telefonními čísly. Vykulila jsem na něj oči.
„Cože? Takže ho nepošleš na ŽNU?"
„Zatím ne," řekl, ukázal na mě prstem, ať počkám a vytočil číslo na telefonu a pokračoval v cestě. Já ale zůstala stát. Táta si toho ani nevšiml.
Zatím?
...
S touto kapitolou nejsem úplně spokojená, proto mi asi trvalo ji sdílet. Takže se omlouvám za možné špatné formulované slova a věty. O:)
ČTEŠ
Možná II.
Teen Fiction"Někteří lidé svou schopnost nikdy neobjevili, jiní svou schopnost tajili a jiní zase svou schopnost využívali." ~~~ Tohle je druhý díl knížky Možná. Jak je známo druhé díly nikdy nejsou tak dobré jako jedničky, ale stejně doufám, že se vám líbit b...
