POSLEDNÍ CESTA [Pozastaveno]

PROLOG

Z pohledu třetí osoby
Bylo 9 hodin večer a muž čekajíc na zprávu od doktora byl každou minutou víc a víc nervózní.
Byl ve střední výšce. Tváře měl trochu baculaté, oči zelené až hnědé a vlasy měli černou barvu.
Poklepával si pravou nohou a v rukou držel už vychladlé kafe. Na jeho pravém stehně se objevila ruka ženy, která seděla hned vedle může. Otočil se na ní.
Měla černé kudrnaté vlasy, výškou byla stejně jako muž, měla krásné čokoládové oči. Nebyla ani hubená a ani při těle. Měla krásnou postavu ženy.
,,Bude v pořádku. Je to silná holka po tobě." řekla melodický hlasem a usmála se. Úsměv jí oplatil.
Najednou se otevřeli dveře do jednoho pokoje a od nich vyšel doktor.
Byl to vysoký pohledný muž. Měl modré oči s blonďatými krátkými vlasy, na sobě měl bílý plášť a v ruce držel pár papírů. ,,Rodina Campbellova." zvolal na celou čekárnu. Muž a žena se postavili a šli směrem k němu. ,,Lukasi." oslovila žena chlapce, který seděl vedle ní. Podobal se ženě, akorát byl mladší a vlasy mu trčeli do všech stran, měli nadýchanou hnědou barvu. Všichni šli do pokoje. Muž se posadil na židli na pravé straně vedle postele na které ležela mladá dívka.
Měla kaštanové dlouhé vlasy. Celé tělo jí zakrývala bílá peřina. Na peřině měla položené ruce. V pravé ruce měla zapíchnutou hadičku, která byla napojena na počítač. Pod nosem měla kanylu. Z hrudi jí koukali další dráty, které snímaly tlukot srdce, jestli pravidelně dýchá a ještě jedna vedla k srdci. Kolem ní to byl samí přístroj.
Žena si stoupla za židli, na které seděl muž, a položila její ruce na jeho ramena. Chlapec si sednul na židli z levé strany postele a uchopil něžně ruku dívky do těch svých. Ve tváři měl vepsaný smutek. ,,Slečna Campbellová je už v dobrém stavu. Za ty dva týdny, co tady strávila jsme ji každý den píchali léky, protože nebyla ještě schopna polykat prášky," mluvil příjemným hlasem doktor. ,,Kontaktovali jsme okolní nemocnice a univerzity, které se zabývají nádorami, ale nikdo to nedokáže zastavit nebo nádor úplně zlikvidovat. Jenom zpomalit. Domluvili jsme se s pojišťovnou, že vám půlku léčby zaplatí." odpověděl doktor. ,,Je nějaká šance, že se moje holčička uzdraví?" zeptal se pan Campbell. Doktor si povzdechl. ,,Nechci vám brát naději pane Campbelle, ale je 90% šance, že do dvou měsíců umře." odpověděl smutnou tváří. Pan Campbell se zarazil a její žena potichu vzlykala a svého muže víc objala. ,,To chcete říct, že má sestra zemře?!" rozzlobil se chlapec. ,,Lukasi, no tak. Uklidni se. " napomenula ho žena.
,,Nemůžu být klidný, když tady moje sestra za chvíli umře a ti za*raní doktoři s tím nic neudělají!" řval na celý pokoj a u toho rozhazoval rukama. ,,My se snažíme." odpověděl mu doktor trochu přísněji. ,,No, tak se snažíte málo." odpověděl a odešel z pokoje. ,,Mám pro vás návrh," začal mluvit doktor. ,,Vím, že jsme se podle vašeho syna snažili málo, ale my už s tím nic neuděláme. Dělali jsme, co jsme mohli, ale mohli byste jí odvést někam, kde to miluje a cítí se tam v bezpečí a svobodná. To myslím, že jí uděláte dobře. A strávejte s ní hodně času a snažte se, aby byla šťastná. To jí prospěje. Víc bohužel pro vás nemohu udělat. " řekl, rozloučil se s nima a odešel. ,,Co budeme dělat? Kam jí odvezeme?" zeptala se paní Campbellová svého muže. ,,Neboj se, já znám jedno místo, kde to miluje. A můžeme tam jet všichni. A budeme tam do té doby dokud nepřijde její čas." odpověděl jí manžel.
,,A to je kde?"
,,Na chatě."