POSLEDNÍ CESTA [Pozastaveno]

-2-

,,Al, můžeš mi říct, co tam tak dlouho děláš?" volal na Alžbětu její táta. ,,Tvůj přítel už na tebe čeká dobrých 15 minut."
,,Tati, to se nemůžu ani namalovat?" odvětila Alžběta a byly slyšet podpatky na schodech. Konečně byla dole. Měla na sobě bílé hedvábné šaty. Byli bez ramínek a jejich délka dosahovala až ke kolenům. Vlasy měla z části rozpuštěné a kudrnaté. Zbytek vlasů měla v drdolu.
Měla lehký makeup a jako doplněk byl náhrdelník s malým diamantem.
Milan byl omracen její krásou a nevěřil tomu, že někdo tak krásný může existovat. ,,Vypadáš úchvatně." řekl popravdě a políbil jí hřbet ruky. ,,Taky vypadáš k nakousnutí." odvětila a políbila ho. Milan měl na sobě černé kalhoty s černým sálem, pod kterým měl bílou košili a modrou kravatu. Vlasy měl nagelované dozadu.
,,Slibuji pane, že vaše dcera bude do dvanácti doma." slíbil otci Alžběty, aniž by z ní spustil oči. ,,Ručíš mi za ní." řekla a odešel do obývacího pokoje. Alžběta s Milanem mezitím odešli ven z domu k černému autu. ,,Tak, co máš v plánu? " zeptala se Al, když nasedli do auta. ,,Moji rodiče pořádají večírek, tak mě napadlo, proč se nezůčastnit." mrknul na ni. ,,Výborně, to z ní dobře." usmála se a vyjeli.

Když přijelo před velký dům, už tam skoro nebylo místo na zaparkování. ,,Koukám, že je to velký večírek." odvětí Al. ,,slaví se den, kdy se firma založila. Odpověděl jí Milan.
,,Nikdy ses nepochlunil tím, co to ji rodiče vlastní."
,,Právě, CO mojirodice vlastní. Nic z toho není moje, tak proč se tím chlubit." vysvětlil a šli dovnitř.
Seznámili se spoustu novými lidmi. Milan našel své rodiče a s Alžbětu se k nim přidali. Chvilku se s ním povídali, dokud se Milan nerozhodl, že si zatančí.
Vyšli ven na zahradu a následovali kamenitou cestu až k rybníku. I tam doléhala hudba, tak se chvilku kolébali do rytmu. ,,Jak dlouho už spolu jsme?" zeptal se Milan do ticha. ,,Nevím, asi 3 roky," odpověděla Alžběta. ,,Proč se ptáš?" zaměřila si ho pohledem. ,,Nevím, zajímá mě to. Dokonce jsme se ani jednou nepohádali."
,,Kam tím míříš?" pustil ji a kouknul se jí do očí.
,,Ach Al, sice spolu nejsme dlouho, ale určitě lepší ženu než jsi ty nenajdu. Bydlíme spolu už půl roku chodíme spolu už 3 roky a známé se 5 let. Možná je to brzo, ale jsem si jistý."  kleknu lsi na jedno koleno, v jedné ruce držel její ruku a v druhé držel malou černou sametovou krabičku. ,,Milane." zašeptala Alžběta a jednu ruku si položila na ústa. V očích se jí leskly slzy a byla celá očekávání, co jí Milan řekne. ,,Míla Alžběto Kouková, vzala by sis mě a stala ses moji ženou?" zeptal se a otevřel černou krabičku. V ní byl krásný stříbrný prstýnek s malým diamantem, který ladil s jejím náhrdelníkem. Al na něj koukala s úsměvem a se slzami v očích mu pomalu přikyvovala. ,,Ano. Ano Milane, vezmu si tě. Rozesmála se a skočila mu kolem krku. Pořád se smála a odmítala ho pustit. Milan jí pustil a nasadil jí prsten. Hned na ro si ji k sobě přitáhnul za boky a políbil jí. ,,Miluju tě." zašeptal jí do úst. ,,Taky tě miluju." zopakovala slova, která pro ně hodně znamená a změní jim život.