POSLEDNÍ CESTA [Pozastaveno]

KAPITOLA DESÁTÁ

Probudila jsem se až tehdy, kdy jsem na sobě ucítila něčí ruku. Lukas mě hladil po pravé paži. Usmála jsem se a otevřela oči. ,,Dobře ráno." zašeptal a nepřestal mě hladit. ,,Hmm.. Dobré." zamumlala jsem, znovu jsem zavřela oči a víc se k němu natiskla. Uchechtl si. ,,Snad nebudeš spát dalších 10 minut." dodal s pobavením v hlase. ,,Když mě nic nedrží, tak proč ne. Navíc dnes nic zajímavého nemám v plánu. A zvlášť, když mě hřeješ." odpověděla jsem a otočila se na záda. Peřinu jsem měla přes prsa, Lukas měl peřinu jenom k trupu. ,,To je pravda." souhlasil a položil si hlavu na moje břicho. Zasmála jsem se, ale tu krásnou chvíli přerušila včelka, která hned začala pískat. Povzdechla jsem si a vzala ji z nočního stolku. Vypnula jsem ji a nastavila tam nový čas. Položila jsem ji zpátky a koukla se na Lukase. Ten klidně dýchal a ležel mi na břiše. Svoji pravou rukou jsem mu zajela do vlasů a chvilku jsem je rozčesávala. ,,Luky, musím si dát léky." řekla jsem mu a chtěla vstát, ale on mě obejmul svojí rukou a nechtěl mě pustit. Znovu jsem se zasmála. ,, Luky prosím. Jinak mě odvezeš do nemocnice." zpřísnila jsem. Lukas mě neochotně pustil a já mohla vstát a jít do koupelny. Lukas se dál válel v mé posteli a odmítal vstávat. V koupelně jsem sebrala ze země pero a dala ho do tašky. ,,Sakra." zanadávala jsem, když jsem zjistila, že nemám léky. Musím si skočit do lékárny. vyšla jsem z koupelny a stále pozorovala Lukase, jak spí. Usmála jsem se a přišla ke skříni. Začala jsem se převlékat, když jsem uslyšela hvízdnutí. Jen ve spodním prádle jsem se otočil na Lukase, který se opíral o loket a koukal na mě. V očích měl vidět jiskřičky. Přetáhla jsem si přes hlavu tričko a hledala jsem ve skříni kraťasy. Vyndala jsem si džínové kraťasy s růží. která byla přišitá na pravé kapce. ,,Neoblékej se. Takhle ti to víc sluší." protestoval Lukas. V jeho hlase jsem, ale uslyšela něco víc než jenom protest. Povzdechla jsem si a šla zpátky do koupelny. Udělala jsem si hygienu a lehký make-up. Vyšla jsem a Lukas už tady nebyl, vzala jsem i telefon, recept a pero.

Dole už všichni snídali. ,,Dobré ráno." pozdravila jsem všechny. ,,Ahoj kopretinko." odvětil mi táta, který si četl v telefonu a pil kávu. ,,Tati dáš mi prosím peníze na léky?" zeptala jsem se. Tat se žáků jal kávou a pohlédl na mě. Já si v pohodě kousla do palačinky. ,,Už?" zeptal se se strachem v hlase. ,,Jo. Skočím do lékárny hned po snídani. Včera jsem je dodělala."
,,Dobře." odpověděl a dal se věnoval snídani. Přesně jsem věděla, co ho trápí. Koukla jsem se na něj. Přemýšlela jsem nad tím co by dělal kdybych tady nebyla. Určitě by dělal něco jiného.
Povzdechla jsem si a vstala. ,,Už půjdu. Nemám hlad." řekla jsem a odnesla talíř. Nehodlám ho vidět, jak předstírá, že se nic neděje. Dokud mi to tělo dovolí budu žít.
Vzala jsem si od táty peníze a vyrazila. Řidičák mám, tak jsem si půjčila tátovi auto a vyjela.

Auto jsem zaparkoval na parkovišti u náměstí. Lékárna byla hned naproti, tak jsem vyrazila.
,,Dobrý den." pozdravila jsem lékárnici, která bla za pultem. ,,Dobrý den." řekla a usmála se.
,,Potřebovala bych tyto léky." a podala ji recept. A úsměvem si ode mě recept vzala, ale hned ji úsměv povadl, když si přečetla jaké léky potřebuji. ,,Ale... To jsou-" zasekla se.
,,Ano a prosím už o tom nemluvme. Chci jenom ty léky. " řekla jsem a začala jsem nervózně přešlapovat.
,,Dobře. " řekla a zaběhla do zadu. Vrátila se se třemi krabičkami. 2 namarkovala a u té třetí něco napsala do počítače. Po chvíli se zarazila. ,,Tak mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu." řekla a neodlepila pohled z monitoru. Já čekala to nejhorší. ,,Tyto léky," řekla a zvedla krabičku. ,,Se už nevyrábí. Ale tohle je poslední kus tak ti je dám." a koukla se na mě se smutným obličejem. ,,Prosím?" chtěla jsem se ujistit, že to, co řekla není pravda. ,,Tyto léky se už nevyrábí." řekla opatrně a mě se zastavilo srdce. ,,Chcete říct, že-" hlas se mi zasekl v hrdle. ,,Ne." zašeptala jsem a začala se třást. Sjela jsem na zem a opřela se pult. ,,Slečno?!" zděsila se a přiběhla ke mně. ,,Jak dlouho ten lék vydrží?" zeptala jsem se chraplavým hlasem.
,,Tak 6 týdnů."
,,6? To je málo."
,,Je mi to líto, ale mohla bych ti dát jiný."
,,Prosím."
,,Dobře, vydrž chvilku." a odešla. Já se mezitím vzpamatovala a vstala. Místo těch původních mi dal jiné. ,,Vezmu si obě." řekla jsem a vyndala si peněženku. Léky mi dala do tašky, já jsem zaplatila a vyrazila k autu. Když jsem šla kolem fontány, uviděla jsem známou tvář. Na lavičce totiž seděl Mark. A nějaká holka mu seděla na klíně. Tu holku si víc přitáhnul a políbil. Líbali se dost vášnivě. Když se od sebe odlepili Mark se usmíval. Ale úsměv mu upadl, když mě spatřil. Něco té holce řekl a ona se otočila. Nevěřícně jsem na tu holku koukala a vrhla na mě lišácký úsměv. Nevěřila bych, že tu nánu tady uvidím. Byla to totiž Elis, přítelkyně Lukase.