POSLEDNÍ CESTA [Pozastaveno]

-1-

Byl krásný jarní den. Ptáčci se slétávali v korunách stromů, děti si společně hráli na hřišti a jejich maminky si povídali. V tu chvíli se většina studentů vysoké školy věnuje přednášce s profesorkou Lenovovou. Všichni jí pozorně poslouchali, až na jednoho mladíka. 
Povaloval se po lavici a jeho obličej jasně dávala najevo, že ho ta přednáška nebaví. Měl na sobě černé džíny s bílým trikem a černou koženou bundou. Jeho černé kudrnaté vlasy létaly do všech stran a jeho zelené oči směřovali ven z okna. ,,Pane Campbelle," vyrušila ho profesorka z přemýšlení. ,,Můžete mi prosím zopakovat, co jsem řekla?" zeptala se ho. Mladík se na ní podíval. ,,To myslíte mě?" zeptal se a celá třída se začala smát. Profesorka se však nenechala vyvézt z míry ,,Ano vy. Řekněte mi, co jsem právě teď vysvětlovala." zeptala se znovu. 
,,Omlouvám se paní profesorko. Ale nemám tucha o čem jste mluvila. Asi to nebylo nic důležitého."
,,Pane Campbelle, jestli chcete dodělat vysokou školu, musíte dávat pozor." opáčila, ale on jen zakroutil očima a dál se jí nevěnoval. 
Poté, co přednáška skončila si sbalil věci a vydal se odcházel na další seminář. Bohužel u dveří do někoho narazil a ten dotyčný spadnul. ,,Omlouvám se, nedával jsem pozor." omlouval se a začal sbírat papíry, které ležely na zemi. ,,To je v pořádku, neměla jsem tolik pospíchat." odvětil mu ženský hlas. On se zastavil v pohybu a kouknul se na člověka, kterého srazil. Byla to mladá dívka s kaštanovými vlasy a krásně světlou pletí. Na sobě měla černou sukni s bílou halenkou. Koukla se na něho se svými hnědými oči a přátelsky se usmála. On se pořád na ní díval a myslel si, že hezčí holku neviděl. Vzpamatoval se a začal znovu sbírat papíry. ,,Ne, to je moje vina," stoupnul si a kouknul na ni. ,,A proto si dovoluji tě pozvat na zmrzlinu." dodal a podal jí papíry. Ona se zasekla a váhavě si od něj papíry vzala. ,,D-dobře," usmála se. ,,Když ti to udělá radost. Ale na oplátku ti já koupím nějaký dortík. Za ty papíry." a znovu se usmála. Úsměv jí oplatil. ,,Souhlasím. Mimochodem, jmenuji se Milan."
,,Já se jmenuji Alžběta."
,,Alžběta. Jako jméno královny. Můžu ti říkat Al?"
,,Můžeš. Máš teď nějakou přednášku?"
,,Mám. jdu na přednášku k profesorovi Rohanovi."
,,Super, tam jdu taky. Ale potom mám volno."
,,Já mám potom odevzdat projekt, ale to nebude trvat déle než 10 minut."
,,Dobře, tak si dáme sraz ve dvě hodiny před budovou."
,,Souhlasím. Tak teda ve dvě." usmáli se na sebe a společně vyšli na další přednášku.