Heartbroken

3. Kapitola - Louis Tomlinson

Louis

Po mém zhroucení na narozninách Em, a vypovězení mého a jejiho příběhu, na mě Em stále dohlíží.
Jako kdyby čekala, že se každou chvílí zhroutím jako domeček z karet.
Ano sice bývám malátný, a je mi slabo.
Ale není to jako kdysi. Protentokrát beru prášky na tlak, a snažím se vyhýbat stresu.
Nakonec jsem byl rád, že jsem jí mohl říct celou pravdu. Sice jsem se bál, abych jí neztratil.
Ale na druhou stranu Zayn měl pravdu.
Nejsem to já kdo jí ublížil.
Neudělal jsem nic hrozného.
Emma plakala, hodně plakala. Bylo jí líto, že v Londýně má sestru, kterou bude moc poznat až v osumnácti, kdy budeme mít šanci jí kontaktovat.
Co mě hodně zabolelo, bylo s jakou nenávistí vyslovila Harryho jméno. Asi bych měl mít stejnou zášť jako ona v hlase.
Ale já nemohl.

Přese vše co mi udělal, jak mě dostal na uplné dno. Přesto jsem měl v srdci maličkou jiskru naděje a lásky vůči němu.
Vím, že to nikdy nezmizí. Pamatoval jsem si Harryho v dobách kdy jsme spolu začínali.
A toho Harryho budu stále milovat, ačkoliv mě připravil o všechno.
Ale taky vím, že Em má plné právo svého druhého otce nenávidět.
Je to tězký.

Po delší pauze se vracím do práce.
Zee odjel na soustředění s fotbalem, a tak nemocnice zůstala na mě.
Dnešek byl trochu delší.
Ale díky návštěvě Em, mi utekl rychle.
Ještě chvíli před skončením směny se stavila, aby mi připoměla můj slib dnešního kina.
Oba máme bláznivou náladu a jednou za čas se prostě seberem a jdeme do kina na něco totálně praštěného.
Nakoupíme si sladkosti a popkorn.
A následně děláme blbosti. Ať už je to vymýšlení vlastního textu, či parodování známých osobností, nebo vyhlášení popkornové války.
Popkornová válka, to je jeden z důvodů, proč máme zákaz vstupu do kina na konci města.
Zvrhlo se to v monstrózní bitvu mezi diváky.
Místo filmu, jsme udělali na sále neskutečný bordel.
Ale co bych pro svojí dceru neudělal. Pokud by jí to vykouzlilo úsměv na tváři, byl bych ze sebe udělal i šaška.

Hned jak odešla.
Jsem se zvedl, a šel se podívat do čekárny.
Sestru už jsem poslal domů, vašak už jen hodinu a jdu domů taky.

V čekárně seděla dívka, ve věku zhruba jako má Em. Vypadala bledě, v jejím obličeji byla znát bolest.
Bylo mi jí líto, asi ji něco hodně bolelo.

,,Prosím slečno račte do mé ordinace."

Oslovím jí s úsměvem.

Ale slečna nereágovala. Přešel jsem tedy k ní blíže a lehce do ní šťouchnul.

,,Ehm, slečno?"

Na to vyplašně vyskočila ze sedačky.

,,Uh, promiňte jen jsem se zamyslela"

Řekla tichým hlasem.

Pokynul jsem jí ať mě následuje do ordinace.

Po té co se usadila na proti mě dokřesla a spustila o tom co jí je. Jsem si vzal její doklady, abych si jí mohl zapsat do systému.
Podívám se na její jméno, abych věděl jak jí mám oslovit.

Emily Styles

Emily Styles?

Šokovaně koukám střídavě na kartičku, a na ní.

Na svou druhou dceru.
To nemůže být pravda. Prolétne mnou tisíce pocitů, přes štěstí, radost, smutek a strach.
Zírám na ní jako na zjevení.
Je nádherná.
A tolik se mi podobá.
Její oči, vlasi.
Dokonce i lícní kosti má po mě.

,,Pane Doktore, jste v pořádku?"

Luskne mi před očima.
Sakra, co mám dělat.
Mám jí říct kdo jsem?
Ne to je špatný nápad.
Vždyť ani nevím co jí Harry řekl.
Žije teď s někým?
Proč tu není s ní?
Já bych Emmu nepustil samotnou do nemocnice. Každý úraz chci znát, a být u jejího vyšetření.
Hlavou mi jde tok otázek.
A já se zmohu zeptat jen na jednu.