Heartbroken

2. Kapitola - Srdce

Harry

Už je pomalu půl čtvrté, a já stále sedím v ordinaci.
Asi bych měl jít domů, přece jen má moje dcera Emily dnes narozeniny, ale moc se mi nechce.
Teda né že bych jí neměl rád, ale každý pohled na ní mi připomene jeho.
Chlapa, kterého jsem miloval, a vlastní blbostí se o něj připravil.
To jen proto, že mi náš život zevšedněl.
Připadalo mi, že už mě nemiluje, a jediné co ho zajímá jsou naše dvě děti. Vypadalo to, že semnou je jenom kvůli nim.
Bouhžel jsem si až po jeho odchodu uvědomil, že to nebyla pravda.
Louis mě miloval.
Všechny ty maličkosti co pro mě dělal mi to měli dokázat, ale já vůl na ně nehleděl. Nevšímal jsem si jich, nebo jsem si nechtěl všímat.
Týden po tom co se Louis odstěhoval, jsem byl schopen jít do naší ložnice.
Ano, sice jsm to byl já kdo podvedl, a né jednou.
Ale ten pocit, když jsem tam vstoupil byl děsivý.

Pocit prázdnoty, a co mě nejvíc dorazilo byla krabička, kterou jsem našel položenou na Louisově prádelníku.
Byl smaragdová jako moje oči a když jsem jí otevřel, byl v ní ten nejkrásnější prsten co sem kdy viděl.
Vzal jsem si ho do ruky, a na spodku bylo vyryto, H&L hi&oops.
Zlomilo mě to, tenkrát jsem byl na pokraji tomu sáhnout si na život. Protože jsem sám sebe připravil o životního partnera a dítě.
Kdyby mě nenavštívila matka, možná už bych tady neseděl a nevzpomínal bych.
Sám bych se stal jen bolestivou vzpomínkou Louise Tomlinsona.

Emily, má a Louisova dcera. Podle podobnosti to vypadá spíš na Louisovu biologickou dceru.
Má jeho oči, stejně hnědé vlasi, které si nechala posledně zkrátit na menší mikádo, takže mu je o to víc podobná.
Musím se přiznat, že né jen jako partner, ale i jako rodič jsem selhal.
Místo abych veškerý svůj volný čas trávil s dcerou.
Byl jsem raději zahrabaný v práci.
Ano měl jsem titul, skvělé postavení a byl jsem vyhlášeným kardiochirurgem.
Ale svou dceru jsem neznal. Nevím co se jí líbí, co jí baví a co má a nemá ráda.
Možná si řeknete, že jsem totální idiot.
To vskutku jsem, ale já prostě nemohl.
Každičký pohled na ní mě ničil.

Emily prakticky vychovávala moje matka a sestra.
Byl jsem sice ženatý, ale Taylor se o Emily nezajímala. Jí zajímalo jen postavení ve společnosti a mé peníze.
Oženil jsem se, se ženou. Bylo to jednoduší, než vysvětlovat chlapovi svou minulost.
Jí tohle nezajímalo.
Svou roli jsme sehráli na veřejnosti vždy dobře, a v soukromí jsme se v podstatě vůbec nevídali.
Manželství na okrasu.
Takhle skončil Harry Styles.

Dneska bych už měl jít. Aspoň jednou ročně na narozeniny našich dcer, brávám Emily na večeři.
Vypnu tedy počítač a začnu se oblékat.
Vyruší mě telefón, a já jakožto doktor si ho nemůžu dovolit nevzít.

Telefonát trval asi půl hodiny.
Byl to můj pacient Patrik Donoven. Přestěhoval se do států, a dnes byl na kontrole u svého lékaře a ten mu doporučil operaci. Samozřejmě, že jí nechce od nikoho jiného než ode mě.
Takže rodinku Styles čeká výlet do USA.
Aspoň nebudu muset vymýšlet jiný dárek pro Emily.
Po obvolání všech věcí se tedy nakonec až v šest večer vracím domů.
Naštěstí mám rezervaci až na sedmou večer, takže každoroční večeři s dcerou stíhám.

Emily

Jako každý rok, tak i tento není výjimkou jsem na narozeniny sama.
Nevlastní máma lítá po salónech či nákupech.
Můj otec?
Jako pokaždé naslibuje, že tyto narozeniny budou jiné, ale skutek utek.
Má raději svou práci než mě. Každý rok mi popřejou čtyři lidi. Myslím tím fakt od srdce popřejou.
A to je má Babička Anna, teta Gemma, naše služebná Gerta a tátův jediný kamarád, strejda Niall.
Pro ostatní neexistuju.
Kamarády nemám.
Mnohem raději si čtu, nebo učím.
Vyhovuje mi to.
Díky Otcově práci si mohu dovolit různé kroužky a kurzy.
Takže díky tomu plně ovládám pět jazyků, hru na klavír a kytaru.
Jsem hold šprtka.
Né že bych se o tenhle titul snažila. Jen neumím moc mluvit s lidmi.
Od malička jsem ve všem samostatná.
Dokonce i o menstruaci a jiných dívčích problémech jsem si musela vyhledat informace sama.

Letošní narozeniny, ale přece jen byli něčím zvláštní.
Táta sice nestíhal jako vždy.
Ale přinesl mi novinku.
Na pár měsíců odlétáme do USA.
Má tam v Los Angeles nějákýcho pacienta.
Bude ho operovat, a samozřejmě dohlížet na následnou léčbu.
No co do školy mohu chodit kamkoli. Je mi to jedno jestli mám chodit tady nebo v LA.
Stejně pro všechny budu stále neviditelná.

******

Než jsem se stačila rozkoukat byli jsme v LA se vším všudy.
Macecha byla blahem bez sebe.
A otec?
Vlastně ani nevím co on pociťuje. Pokaždé když je v mé přítomnosti má neproniknutelnou masku.
V novém domě nám služebná vybalila.
Matka zmizela na nákupy a obhlídku města.
A já?
Chtěla jsem si s novou knížkou od babičky sednout na zahradu a číst si.
Ale už od příjezdu z Londýna mi není něják dobře.
Motá se mi lehce hlava, a cítím se slabá.
Tohle jen tak nevyležím.
Na mobilu si do vyhledávače zadám nejbližší lékařskou pohotovost, a zavolám si taxík.
Ten po chvilce přijede, a já vyrážím do nemocnice.
Na recepci se zaregistruju a zaplatím poplatek.
Jdu do čekárny na interní ambulanci.
To se může stát jen mě, že se mi v novém městě udělá špatně.
Než vyjde sestra připravím si lístek o zaplacení poplatku a zdravotní průkaz.

Ani né po pár minutách vykoukne z ordinace sestra.

,,Slečno jdete k nám?"

,,Ano, sestři."

,,Vydržte chvíli.
Pan Doktor si něco jen vyřídí a hned vás příjme."

Odpoví mi a odejde.
Nevrací se zpět na ambulanci, ale jde někam do zadní části nemocnice.
Zarazí mě to.
Copak doktor nepotřebuje sestřičku?
Za dalších pár minut se otevřou dveře a z ordinace vyjde dívka zhruba mého věku.
S delšími lehce vlnitými vlasi.
Na sobě má tílko a kraťasy.
A na nohou kopačky. Vykulím na to oči.
Holka a fotbal?
Co to k sakru v LA je?

,,Uvidíme se večer tati.
Nezapomeň přijít včas ať stihnem to kino."

Křikne ta holka do ordinace.

,,Neboj se Em. V šest jsem doma jako na koni," slyším celkem příjemný hlas z ordinace.

Zní celkem šťastně.
Pocítím osten žárlivosti. Tahle holka má zřejmě taky otce doktora, ale vypadá to, že jejich vztah je naprosto jiný než můj s mým otcem.

,,Ehm, slečno?"

Probudí mě z tranzu andělský hlas a lehké šťouchnutí.
Vzhlédnu nahoru, a zmerčím osobu před sebou.
Je to asi tak třicetiletý možná čtyřicetiletý chlápek.
Vypadá maličký, ale sympatický.

,,Promiňte, zamyslela jsem se."

Omluvně se na něj usměju.

,,To je v pořádku.
Pojďte do ordinace a řekněte co vás trápí."

Usměje se i on na mě.
Páni, ten jeho úsměv.
Položím mu na stůl papíry, a kartičku pojišťovny a posadím se naproti němu.

,,Od příletu z Londýna, mě trápí nevolnosti. Motá se mi hlava a je mi slabo."

Doktor se posadí na proti mě a veme do rukou mojí kartičku, aby si zapsal mé údaje k sobě do papírů.

Otvírám pusu, abych mu řekla ještě něco ke svému stavu, když spatřím doktora jak v šoku kouká střídavě na mě a na kartičku.
Jeho oči se začnou třpytit.
Absolutně nechápu co je tak zvláštního na mé kartičce pojišťovny.

His best days will be some of my worst,
He finally met a man that's gonna put him first
While I'm wide awake, he's no trouble sleeping
'Coz when a heart breaks
no it don't break even, even no.
IFwolfski❤